Duchovní otec legendárního apačského náčelníka Vinnetoua a jeho druha Old Shatterhanda, nenapravitelný snílek a skvělý vypravěč. Takový byl jeden z nejčtenějších německých spisovatelů Karel May, od jehož úmrtí uplynulo 30. března 100 let.
Kromě toho, že se stal klukovským idolem po celém světě, představoval i postavu značně rozporuplnou. To, že si téměř vše vymýšlel, třebaže tvrdil, že většinu příběhů opravdu zažil, mu každý čtenář rád odpouštěl. Díky jeho dílům se totiž mohl ocitnout na Divokém západě, v Orientu a v dalších drsných končinách světa. Karel May ale také strávil několik let ve vězení za různé podvody či krádeže a trpěl duševními problémy.
Jeho romány se do širšího povědomí začaly dostávat v 60. letech minulého století, kdy bylo natočeno na motivy jeho knih mnoho výpravných a mezi českými čtenáři a filmovými fanoušky velice oblíbených filmů. Nerozlučnou dvojici v nich ztvárnili americký herec Lex Barker v roli Old Shatterhanda a francouzský herec Pierre Brice jako Vinnetou.
Podle odhadů se jeho knih prodalo na 200 milionů kusů ve 40 jazycích světa. V češtině začala Mayova díla vycházet na konci 19. století. K nejznámějším patří první tři svazky románu Vinnetou, Syn lovce medvědů, Duch Llana Estacada (obě knihy vycházejí i společně pod názvem Mezi supy), Poklad na Stříbrném jezeře nebo Petrolejový princ. V těchto knihách o boji dobra se zlem se již naplno zabydlela nerozlučná dvojice Vinnetou a Old Shatterhand a další postavy Sam Hawkins, Dlouhý Davy či Hobble Frank.
Těžké začátky
May se narodil v Ernstthalu, německé části Krušnohoří, 25. února 1842 ve velice chudých poměrech. Pravděpodobně kvůli podvýživě a špatným životním podmínkám trpěl v prvních letech svého života poruchou zraku a křivicí. Ve škole ale prospíval výborně a i díky přísnému \"drilu\" otce se nakonec dostal do učitelského semináře ve Waldenburgu. Poté krátce pracoval jako pomocný učitel.
Záhy se ale objevily první problémy. Po prvotních drobných přestupcích byl nakonec odsouzen na několik týdnů do vězení za údajnou krádež hodinek svého spolubydlícího. „Tato událost byla pro mne jako úder do hlavy, po němž se člověk zhroutí, a já jsem se zhroutil,“ napsal později ve svých pamětech May, podle něhož si hodinky s vědomím jejich majitele jen půjčil. Událost ale znamenala konec jeho učitelské kariéry a počátek dalších problémů, které způsobila zřejmě také duševní nemoc, dnes označovaná jako disociativní porucha identity.
May podle svých vzpomínek začal naslouchat svým vnitřním hlasům, které ho údajně \"nutily k tomu, aby se pomstil majiteli hodinek, který ho udal a vystrnadil z bytu\". Kvůli dalším podvodům a krádežím byl odsouzen dvakrát na čtyři roky do vězení a zdálo se, že jeho život je v troskách. Ve vězení ale měl dost času na přemýšlení a snění a po svém posledním propuštění v roce 1874 jeho život nabral veselejší obrátky.
Obrovský talent
Mayova talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer a v roce 1875 mu nabídl místo redaktora. May se začal plně věnovat psaní, v témže roce se v povídce Old Firehand poprvé objevila postava Vinnetoua a autora si začínali všímat i další vydavatelé a časopisy. Na přelomu 70. a 80. let 19. století začal být May slavným spisovatelem. V roce 1879 se v povídce Unter Würgern objevilo poprvé jméno Old Shatterhand (Drtící ruka). Prototyp tohoto hrdiny se objevil také v knihách z Orientu, kde je znám pod jménem Kara ben Nemsí. V těchto končinách byl jeho nerozlučným druhem sluha Hadží Halef Omar.
V této době se May začal postupně \"ztotožňovat\" s Old Shatterhandem a Karou ben Nemsím a nakonec se za tyto hrdiny začal prohlašovat. „Prožil jsem to, co vyprávím,“ tvrdil spisovatel, který se dokonce nechal fotit v kostýmu Old Shatterhanda či Kary ben Nemsího. Čtenáři ale svému hrdinovi věřili a May byl na vrcholu své kariéry. Jeho dvorním nakladatelem byl v dobách největší slávy jeho oddaný čtenář Friedrich Fehsenfeld.
V roce 1899 se konečně vydal do Orientu, aby navštívil místa části svých děl. Cesta trvala více než rok a May zjistil, že skutečnost se zcela liší od jeho představ. I díky těmto poznatkům byla jeho další díla realističtější.
Po návratu Maye nečekalo nic příjemného. Mimo jiné se na povrch začala dostávat Mayova kriminální minulost. Novinářskou a soudní štvanici nesl těžce a v roce 1903 se mu rozpadlo po 13 letech manželství s kráskou Emmou Polmerovou. May si poté vzal vdovu po svém snad jediném příteli Richardu Plöhnovi Kláru. V roce 1908 spolu podnikli jedinou cestu do Spojených států. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 nakonec vyhrál vleklý soudní spor se svým nepřítelem, zkrachovalým žurnalistou Rudolfem Lebiusem. Radosti si moc neužil. Zemřel v 70 letech 30. března 1912 ve své Ville Shatterhand v Radebeulu v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic.
Od roku 2006 má May pamětní desku i v Sokolově. V povídce Vánoce totiž popisuje svůj studentský pobyt v Sokolově a okolí. Podle některých historiků se ale jedná zřejmě o Mayovu typickou fikci, nikoliv o popis skutečné návštěvy města.
