Terezka je moje vnučka. Každým rokem jsme jezdívaly s kolegyněmi z práce (6 kusů) k moři, většinou autobusem – destinace Chorvatsko nebo Itálie. Když byly Terezce asi tak čtyři roky, jela s náma ještě jedna známá s dcerou a tak mi navhrly, že bych mohla Tes vzít sebou. Jely jsme tenkrát do italské Numany.
Cesta autobusem, které jsem se nejvíc obávala, proběhla hladce. Ráno jsme dojížděli k moři a na cestě v různých letoviscích vystupovali lidé a my pokračovali dál. Terezka věděla, že jede k moři, že je to hodně moc veliký rybník, ale představa v malé hlavičce předčila očekávání. Jednu chvíli jsme podél moře jeli a v té době jinak neposedné dítě sedělo jak přišité a skutečně "čučelo" s otevřenou pusou, pak nastaly dotazy, které byly společnými silami bravurně zodpovězeny.
Najednou autobus zastavil, aby vystoupil některý z pasažérů a v tu ránu Tes naházela svoje věci do batůžku a drala se ven. Říkám ji, kam se cpeš, sedni si - a ona na to, jsme u moře, tak vystupujem! Vysvětlili jsme ji, že to ještě není ono, že musíme nejdřív do nějakého bytu a tam že moře bude taky. Moc nám nevěřila, sedla si, ale věci z batůžku už nevyndala. Dojely jsme, ubytovaly se, vybalily a hurá k moři. V té době ještě neuměla plavat. V jiných destinacích obvykle bývá moře klidné jako rybník, jenže v Numaně tomu tak nebylo. Pro nás plavce a ty co se jdou jenom smočit, protože slunko je už připaluje, to moc nevadilo, pro Terezku to byla pohroma. Nějaké ležení nebo sezení na pláži nepřipadalo v úvahu pro dítě, kterému je voda druhým domovem. Kolem pasu kruh – zápasila s vlnami, které ji každou chvíli smetly. Praktikovaly jsme to tak, že jsme ji v tom kruhu hodily dál od břehu a holt s ní vždy někdo plaval na širé moře. Tam se jí to líbilo, voda ji pěkně houpala, ona si plavala, nebo jen tak visela v kruhu a tam to začalo.
"Babi já vím, že v moři je voda slaná, ale řekni mi proč je tak hnusná a kde se ji vzalo taková spousta?" To byl dotaz, když ji párkrát voda cákla do obličeje. Následovalo jakés takés vysvětlenío řekách, které všechny do toho moře odtečou a taky když prší, ať si to nějak přebere. To ovšem nebylo nic proti tomu co nastalo za pár dní. V té dětské hlavičce musel být ohromný zmatek, a tak když jsme zase tak pěkně všichni plavali kolem Terezky a ona si hověla na vlnách, tak to přišlo. "Babi, já vím, že ta spousta vody v moři je z řek, ale prosím tě můžeš mi říct, kde se vzala taková veliká díra, aby se to tam všechno vešlo?" No a teď babo raď. Kolem zrovna kraulovala moudrá hlava Emča, tak jsem ji zastavila a Tes dotaz zopakovala. Emča mě nejdřív zavraždila pohledem, pak se jala vykládat dítěti něco o velkém třesku. Jak jsem si tak hověla na vlnách a poslouchala, uviděla jsem na břehu takový malý pásový jeřáb a bagr zároveň, jak jede se zavěšenou lodí k vodě a hned mi to sepnulo.
V Numaně je letovisko taková placka, ale staré město je, když koukáte z moře na takové vysoké bílé skále. A tak povídám "Emčo stop, všechno je jinak. Terezko vidíš tam na břehu ten bagr, jak jede s lodí do moře? Tak když to bylo třeba, tak nastoupila spousta takových a i mnohem větších bagrů a náklaďáků, bagry bagrovaly, nakládaly na auta a rozvážely to na ty kopce co vidíš kolem a jestli si pamatuješ, jak jsme v noci jeli přes Alpy, tak i tam a všude možně, a tak vznikla ta díra a ty ohromné hory a v nich ty tunely." Ty ji ostatně po cestě přímo fascinovaly.
Po týdnu za náma přijela ještě jedna známá s neteří, nebydleli s náma, ale v apartmánu kousek od nás a měli tam bazén. Nebyl hluboký a tam se Terezka naučila plavat a skákat do vody k moři jsem ji už nedostala, i když už bylo klidnější.
Za rok jsme jely v poněkud slabší sestavě a i s dcerou zase do Itálie (tentokrát do Kalábrie) a v autobuse s náma jela rodina s malou holčičkou, která taky putovala prvně k moři, tak jsme jim to všechno vyprávěly. Při zpáteční cestě jsme se jich ptaly, jak to odnesli oni, zklamali nás – jejich dcera neměla tak blbé dotazy.