Moje prázdniny s vnoučkem

Moje prázdniny s vnoučkem

11. 7. 2013

Vracím se ve vzpomínkách o 12 let zpět. Vnouček právě končí 1. třídu ZŠ, jeho sestřička má 3 roky. Tatínek celé dny v práci a maminka se snaží, jak může nejlépe. Chceme jí nějak pomoci, takže navrhujeme, že si vnoučka vezmeme na dovolenou, vlastně na jeho první opravdové prázdniny! Reakce  je víc, než očekávaná. Zatímco maminka má jisté obavy, vnouček řve radostí, že se těší a že chce jet hned, dnes!

Domluva s celou rodinkou není právě jednoduchá. Ale po několika týdnech se dovolená uskutečňuje. Naším cílem jsou Vysoké Tatry. Asi 600 km cesta vlakem není  právě cesta růžovou zahradou! Dělíme si ji na dvě části. Prvních 300 km je od dcerky k nám - jeden den a dalších 300km od nás do Tater - 2.den. Doma probírám věci. Kufr na kolečkách ještě nemáme, snad ani neexistuje. Vše musíme nosit v ruce nebo na zádech..Brát hodně věcí je zbytečnost. Balím jen to nejdůležitější. Večer přepírám vnoučkovi slipy, ráno je sbalím! Jedeme vlakem, cesta trvá hodně dlouho a vlaky bývají opravdu přeplněné. Ač režisté, kupujeme si místenky.

Cesta do Žiliny je vcelku klidná. Přestupujeme do jiného vlaku. Maximálně přeplněný! Hledáme správný vagón, snažíme se vejít a najít své místečko na místence. Marně. Vagón nacházíme! Číslo na místence po delším prodírání se lidmi taky. Ale to je vše. Prosíme cestující, sedící na našich místech, ať nás pustí, máme zakoupené místenky. Odpověď? No skoro výsměch. “My tu byli dřív,“ odpovídají nám Slováci a my s malým vnoučkem jsme bezradní. Po více než hodině jízdy konečně přichází křehká slečna průvodčí. Ani na její příkaz naše místa nejsou uvolněná. Vede nám tedy do vedlejšího vagonu, kde se jí daří nám záhadným způsobem místa zajistit. Cesta probíhá poměrně klidně, z okna sledujeme ubíhající krajinu a těšíme se na krásnou dovolenou.

Konečně Štrba. Vystupujeme a jdeme hledat hotel Stavbár. Nevlastníme fotoaparát ani mobilní telefon. Záznamy z těchto let, bohužel, nemáme. Hotel jsme našli, ubytování máme zařízené, propoceni vcházíme do hotelového pokoje. Všechno svléknout, osprchuji tě, odpočineme si a půjdeme se najíst, říkám vnoučkovi. Ten obdivuje hotelový pokoj, ve kterém je prvně v životě. Poslušně se svléká, já hážu jeho malé slipy do umyvadla s vodou, sprchuji ho. V kufru máš věcičky, obleč se, já se zatím také sprchnu, říkám a jdu do koupelny.

Po návratu mě čeká překvapení. Babi, já nenašel žádné slipy, ale maminka mi je dala?! Ano, já včera vyprané prádlo nechala doma v koupelně na šňůře. Co dělat? Nevadí, vezmeš si jenom kraťásky, v obchodě ti koupím nové, abys měl na střídání, uklidňuji malého vnoučka! Budu vypadat jak blázen, zhurta a zároveň se slzami v očích odpovídá. Po dlouhém přesvědčování se mi daří ho přemluvit. Po jídle jedeme na Štrbské pleso. Babi, všichni vidí, že pod kraťaskama nic nemám, přesvědčuje mě smutně malý kluk. V prvním obchodě děláme nákup. Vnouček je nadmíru spokojený a já i děda, který vše zatím prožíval relativně v klidu, také.

Dovolená probíhá opravdu nádherně - počasí nám přeje, nic nám nechybí. Každý den vymýšlíme nějakou zajímavou túru, aby byla všestranná spokojenost. Po večeři chodíme na procházku do blízkého lesa. Roste spousta hub, především praváků. Tady se ještě sbírat mohou. Fouká vítr a větve stromů vydávají nejrůznější zvuky. A nejenom zvuky. Také stíny jsou velice zajímavé. Stačí jen trošička fantazie….Dědo, medvěd, ptá vnouček a prstíčkem ukazuje do křoví. Stojíme jako zasazeni do země. Krve by se ani v jednom z nás nedořezal. Nevím, jak dlouho to trvá. Určitě celou věčnost. Najednou zafouká vítr trochu víc a medvěd zmizí. Ano, i toto byl zvláštní obraz, který vytvořila příroda díky stromům, keřům, listím…

Přesto tento večer jaksi bez dalšího komentáře raději spěcháme z lesa ven. Jaká překvapení s naším prvorozeným vnoučkem ještě zažijeme? Zdá se, že už nás nemůže nic překvapit. Dny plynou jeden za druhým, pobyt v Tatrách pomalu končí. Sedíme na balkóně a koukáme na Štrbské pleso. Nádherná podívaná. Poslední! Ráno jedeme domů. Najednou se vnouček rozpláče. Leknu se, že ho něco bolí, nebo že se mu snad stýská po rodičích či malé sestřičce. Neboj, neplač, zítra už pojedeme za maminkou, snažím se ho uklidnit, aniž zjišťuji pravý důvod pláče.

Ale babi, mi není smutno. Já pláču, protože nechci domů! Proč? Ubližuje ti tam snad někdo?  Ne, všichni jsou hodní, ale tady je TAK KRÁSNĚ! Co dodat? Bylo to to nejlepší ocenění snahy udělat nám všem krásnou dovolenou. A to se nám opravdu podařilo!

 

Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde.
Moje prázdniny
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Hájková
Moje nejkrásnější prázdniny- prázdniny jsem měla moc ráda, protože jsem je trávila a to i jako studentka střední a vysoké školy se svojí babičkou, otcovou maminkou. Babička mě vychovala a byl to nejlepší člověk v mém životě a i když už tady není 27 roků, tak mně moc chybí. Život šel nebo spíše utíkal , vystudovala jsem právnickou fakultu, vdala jsem se, narodily se nám dvě děti a když jsem se po roce 1990 vrátila po mateřské dovolené do práce, tak život přímo uháněl. Práce, děti, domácnost. Postavili jsme si svůj dům naproti mému rodnému domu, přišly starosti, ale i radosti, věci hezké a příjemné ,jako i věci méně příjemné. Vydělávala jsem dost peněz, takže jsme mohli s rodinou jezdit po světě a to jak autem, tak jsme létali letadlem. Navštívili jsme spoustu krásných míst ve světě a já jsem si myslela a také jsem to tak cítila, že se mám moc dobře, že jsem šťastná. Potom přišel březen roku 2006 a mně se změnil život. Měla jsem těžké krvácení do mozku, lékaři mi dávali 10 % šanci, že se proberu z bězvědomí a pokud ano, tak že budu hodně postižená. Manžel ani nečekal, jestli se z toho bězvědomí proberu a opustil mě. Děti za mnou do nemocnice jezdily, hodně mi pomohly když jsem se vrátila z nemocnice domů . Ale co naplat, byly zvyklé, že měly všechno, kdykoliv potřebovaly, maminka vždycky bez řečí ve všem vyhověla a najednou jsem už nemohla a děti mi vytýkaly, že jsem jiná. Prodali jsme dům a já jsem se z vesnice, kde jsem žila celý život musela odstěhovat do města a do bytu. Nebylo to lehké a není, ale stále jsem si říkala a říkám, že mám dvě možnosti. Mohu sedět u okna a čekat, až přijde konec a nebo se mohu snažit žít. A já si říkám, že když mi Bůh dal ještě možnost tady být, tak budu žít ze všech sil, které mám. Bydlím v Rousínově u Vyškova v malém bytě. Mám tady kamaráda Milana, jsme v jednom městě, každý na jednom konci a oba ač máme každý dvě děti, tak jsme sami, ale protože máme jeden druhého, tak nejsme osamělí. Milan ještě pracuje, ale každý víkend spolu podnikáme výlety. Totiž – jezdíme spolu na kole. Nebylo by to nic neobvyklého, ale kdyby mi někdo řekl ještě před dvěma roky, že budu jezdit na kole, tak se mu vysměju. Byla jsem ráda, že jsem,ale jezdit na kole? Díky mé nemoci jsem samozřejmě byla velmi omezena , a protože jsem byla zvyklá na aktivní život, velmi mě to trápilo. Ale díky panu doktorovi Klepalovi z Blanska – mému neurologovi a díky Milanovi jsem si řekla, že to kolo musím zvládnout. Loni jsme začali jezdit v srpnu a najeli jsme 500 km. Ale to bylo jen zahřívací kolo. Letos jsme začali jezdit v dubnu a pokud neprší , tak jezdíme každý víkend. A mně začaly naší první letošní jízdou překrásné, fantastické prázdniny, jaké jsem nikdy neprožila. Každou sobotu, tedy pokud neprší jezdíme na celý den. Milan má dodávku, naložíme kola a vyrazíme na místo, které Milan pečlivě vybere, takže nejedem jen tak, že jedem. Ale jedem někam, kde nás čeká i něco z historie . Zaparkujeme auto, zkontrolujeme, zda máme dostatek pití, peněz , doklady a hlavně že máme mapu naší cesty a vyrazíme. Jezdíme i k našim sousedům do Rakouska, na Slovensko. Byli jsme na celodenním výletě ve Vídni, ale to jsme jeli s jednou cestovkou, která nás s kolama přivezla do Vídně a tam jsme jezdili celý den a bylo to něco úžasného. Se stejnou cestovkou jsme byli i u Nesiderského jezera. Když jsme začali jezdit a ujeli jsme 10 km, tak pro mě to byl životní výkon, ale dnes už jezdíme třicet, čtyřicet, padesát km a najeli jsme i 85 km a každý výlet je pro mě moje velké vítězství. Čtyři roky jsem hlídala vietnamského chlapečka a i když už je to předškolák, tak za mnou stále chodí, jsem jeho babička a Milan je jeho děda. Každou neděli jezdíme na kole s Longem a je to pašák, protože ujede 25 km a je to s ním strašně moc prima. On a jeho rodiče jsou důkazem toho, že vůbec nezáleží na tom, zda je to náš pokrevní příbuzný, protože tato vietnamská rodina mi nespočetněkrát dokázala, že oni jsou moje rodina a já jsem moc ráda, že je mám. Z kola vnímáme ten svět kolem nás úplně jinak, než z auta, ale jistě je to i věkem, kdy vidíme vše také trošku jinak. Zjišťujeme ,jak je překráná naše Jižní Morava. Dva výlety, z toho jeden s Longem jsme měli do Lednice. Projeli jsme celé okolí a když jsme jeli sami, tak jsme jeli dál do Rakouska a z Rakouska na Slovensko a potom zase domů. Součástí našich výletů je samozřejmě dobrý oběd v nějaké hezké restauraci a nejlépe výletní venku, několikrát se stavíme na zmrzlině, zkrátka si to užíváme. S Longem jsme měli jeden z nejkrásnějších výletů v Kroměříži, kde jsme projeli celou zámeckou zahradu, její zookoutek, potom jsme si na náměstí ve venkovní restauraci dali výtečný oběd a pokračovali jsme do květné zahrady. Potom zmrzka a zase zpět domů. Byli jsme na krásném výletě do Moravského Krumlova a jeho okolí, máme projeté město Brno a to zcela jinak, než autem, ale všechny cyklostezky. Byli jsme na krásném výletě v Plumlově , Čechy pod Kosířem, kde jsme vyšlapali na Kosíř, kde je krásná rozhledna. Ať jedeme kamkoliv, tak si stále více a více uvědomuji, jak jsem šťastná, že tady mohu ještě být, že mohu jet na kole a vidět tu krásu kolem sebe. Navštívila jsem Francii, projeli jsme celé pobřeží, Paříž, Řím, Andoru, Španělsko, všechny Kanárské ostrovy, ale moje nejkrásnější dovolená je ta letošní, která trvá už od dubna. Naše vlast je překrásná, všechna místa, která jsme navštívili a určitě i místa, která ještě navštívíme, jsou ta nejkrásnější. Jsem velmi ráda, že jsem se nevzdala a že jsem dál bojovala s nepřízní mého osudu. Jsem velmi šťastná, že mohu s Milanem vidět tu krásu kolem sebe a na závěr musím ještě dodat, že naše výlety jsou pro mě také tak krásné i proto, že se Milan o mě stará, že má o mě starost, že chápe i to, že jsem občas jako malé dítě, že mi rozumí a že mi nevyčítá, že jsem jiná. Možná se budete smát, ale Milan říká, že jsem jeho víkendová babička a já zase říkám, že Milan je můj víkendový dědeček. Čeká nás ještě krásný třídenní výlet a jak jinak než i s kolama do Jeseníků a to i s naším vnoučkem Longem a pokud nám bude přát počasí a hlavně pokud budeme aspoň trošku zdraví, tak budeme jezdit až do zimy. Věra Žatecká Rousínov u Vyškova
Jana Šenbergerová
Zpětně zřejmě milé a úsměvné, ale když to bylo aktuální, asi to trochu hnulo žlučí... Pěkné!

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?