Boeing amerického prezidenta přistál na letišti v Berlíně chvíli po půl desáté. Bylo dopoledne 26. června 1963, foukal vítr a na nebi se honila šedivá mračna. Uvítací ceremoniál pod taktovkou ochranných (dříve okupačních) mocností dal tušit, že oficiální vztahy mezi USA a spolkovým Německem nejsou nejlepší. John Fitzgerald Kennedy totiž přiletěl do Západního Berlína dvaadvacet měsíců po postavení Berlínské zdi, kterou Spojené státy přijaly jako bolestnou cenu za svobodu a bezpečnost, a obvyvatelé Západního Německa to museli se skřípěním zubů přijmout.
Triumfální cesta prezidentské limuzíny
Jenže atmosféra se po prezidentově příletu začala rychle měnit. Po ceremoniálu se obloha rozjasnila a Kennedyho limuzína se vydala do ulic. Náhle bylo všechno jinak. Trasu lemovaly stovky tisíc lidí a vůz se chvílemi jen těžko prodíral hromadami květin a konfet. Kennedy doprovázený kancléřem Konradem Adenauerem a západoberlínským starostou Willym Brandtem byl z bouřlivého přijetí jako v transu. Nehledě na diplomatický chlad mezi Bonnem a Washingtonem, Berlíňané dobře věděli, komu hlavně vděčí za svobodu a demokracii.
Triumfální sedmihodinová cesta městem vyvrcholila Kennedyho projevem u schöneberské radnice. Tam dvě stě tisíc lidí skandovalo pět minut bez ustání prezidentovo jméno.
John Fitzgerald Kennedy, tehdy šestačtyřicetiletý, byl skvělý řečník, jeden z nejlepších v moderní historii. A v Berlíně pronesl možná nejemotivnější projev svého života!
Jak se to řekne, zeptal se tlumočníka
Přitom památnou větu, která vstoupila do historie studené války, si nachystal až na poslední chvíli. Krátce před vystoupením se zeptal svého tlumočníka: „Jak se řekne německy – jsem Berlíňan?“ A pak si několikrát nanečisto nacvičoval správnou německou výslovnost.
Je to rovné půlstoletí, co Kennedy v berlínském odpoledni uchvátil davy, které si ho přišly poslechnout. „Všichni svobodní lidé, ať žijí kdekoliv, jsou dnes občany Berlína. A proto já, jako svobodný člověk, hrdě prohlašuji...,“ řekl prezident anglicky a s náležitým důrazem německy dodal: „Ich bin ein Berliner!“ (Jsem Berlíňan!). Pro obyvatele rozdělené metropole znamenalo toto symbolické gesto ujištění, že Spojeným státům není jejich osud lhostejný.
Slova z Kennedyho projevu,
která ještě dnes berou dech
„Pokud jsou na tomto světě lidé, kteří neví, o co ve střetu mezi svobodným světem a komunismem jde, pak jim můžeme říct, ať přijdou do Berlína! Jsou lidé, kteří tvrdí, že komunismu náleží budoucnost. Ať přijdou do Berlína. A jsou v Evropě i v ostatních částech světa další, kteří tvrdí, že je možné s komunisty spolupracovat. I ti ať přijdou do Berlína. A je i několik málo těch, kteří říkají, že je sice pravda, že je komunismus zlým a špatným systémem, ale dovolil jim dosáhnout hospodářského pokroku. Jen je nechte, ať přijdou do Berlína! Život ve svobodě není jednoduchý a demokracie není dokonalá. Ale nikdy jsme nemuseli postavit zeď, abychom u nás lidi udrželi a zabránili jim, aby kamkoli odešli.“
Dvě rozdělená Německa,
dva rozdělené Berlíny
V roce 1949 vznikly na území Německa dva státní útvary. V oblastech, jež po válce okupovaly USA, Británie a Francie, byla vyhlášena Spolková republika Německo. Ve východním, ruském sektoru vznikla Německá demokratická republika (NDR) budovaná jako stát s monopolem komunistické strany. Stejný osud potkal i Berlín. Jeho západní část představovala jakýsi ostrůvek obklopený ze všech stran územím nepřátelsky naladěného Východního Německa. V srpnu 1961 nechalo vedení NDR obehnat západní sektory Berlína zdí. Americký prezident Kennedy se tehdy nechal slyšet, že zeď sice není kdovíjak hezké řešení, ale je tisíckrát lepší než válka. Následná nejistota ohledně budoucnosti západního Berlína se nevyhnutelně promítala i do životů běžných obyvatel. O to větší význam pro ně měla Kennedyho návštěva v červnu 1963.
Prezident Ronald Reagan o 24 let později:
Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď!
Slavnou větu pronesl v Západním Berlíně i Ronald Reagan. V létě roku 1987 mluvil u Brandenburské brány, přičemž ho od východního Berlína oddělovala nejen zeď, ale i neprůstřelné sklo. Bylo to v době tzv. perestrojky, s níž začal tehdejší sovětský vůdce Gorbačov. Ronald Reagan se na něj obrátil slovy: „Generální tajemníku Gorbačove, pokud usilujete o mír, o blahobyt v Sovětském svazu, o uvolnění, přijďte sem, k této zdi. Pane Gorbačove, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačove, zbourejte tuhle zeď!“
Později Reagan vzpomínal, co ho k těmto slovům inspirovalo. Byl to prý nápis nastříkaný na zdi Říšského sněmu: „Tahle zeď padne. Víra se stane skutečností.“ Reagan se domníval, že autorem nápisu byl nějaký mladý obyvatel Západního Berlína. Ve skutečnosti jej však na zeď nasprejoval rok před tím jeden americký turista.