Mé kyperské ztráty a nálezy

Že jsem bezhlavá, to tvrdí už má sestra, bývalá učitelka, která za mnou chodí, jako chodila za žáčky, a kontroluje, zda jsem někde nenechala něco ležet. Bohužel nechávám čím dál častěji. A nejhorší je, když za mnou nikdo nechodí a nekontroluje. Tak tomu bylo i minulý týden na dovolené na Kypru.

Již záhy po příjezdu do Pafosu jsem se vydala na první obchůzku města. Byla jsem tam už loni, takže mi to nedělalo problém. Takřka u prvního stánku jsem koupila látkovou tašku s obrázky kyperských koček, právě pro svou sestru. Po nějaké chvíli jsem se posadila do venkovní kavárny a zjistila, že mi schází peněženka. Sice jen malá taštička na drobné, ale přece jen v ní bylo odhadem asi 5 eur. Mrzelo mě to, ale pragmaticky jsem usoudila, že to mohlo dopadnout hůř. Došlo tedy na bankovky a ztrátou jsem se už déle nezabývala. Na zpáteční cestě mě napadlo, že za to nic nedám, když se zeptám u stánku, kde jsem kupovala tašku. Na Kypru se dá naštěstí téměř s každým domluvit nějakou angličtinou. Tak jsem se prodavače, staršího pána, zeptala a ten mi hned pečlivě připravenou peněženku dal a ještě na mě šibalsky zahrozil, abych byla opatrnější.

Dovolená utekla rychle a naštěstí bez malérů. Poslední den před odjezdem jsem si šla do jednoho krámku vyzkoušet letní šaty, které se mi již předtím zalíbily. Byly krásně pestré, leč malé, takže jsem je musela s těžkým srdcem pověsit zpátky. Šla jsem dál, chtěla si něco prohlédnout a sáhla po brýlích. Ty jsem však v kabelce nenahmatala. Vzala jsem to úprkem zpět do krámku a sdělila prodavačce, že jsem tam asi nechala brýle. Protože tam neměli převlékací kabinku, zkoušela jsem si předtím šaty vzadu v přítmí krámu, přičemž jsem si věci odložila na stoličku. Pod ní jsem teď našla brýle, nejen k radosti své, ale i prodavačky, u které jsem si vlastně nic nekoupila.

Po poledni jsem si zakoupila výlet menší lodí s proskleným dnem k pozorování podmořského světa. Kapitán, starší zkušený mořský vlk, prováděl poslední kontrolu lodi, zatímco my, turisté více národností, jsme už seděli na palubě na lavicích a čekali. Měla jsem na hlavě kšiltovku a na ni jsem si, nevím, proč, nedělám to často, posadila sluneční brýle. Pak jsem si chtěla čepici srovnat nebo sundat a jedním pohybem ruky jsem si srazila brýle za sebe do moře. Můj soused, Angličan s dětmi, po nich ještě vztáhl ruku, ale marně. Tak jsem smutně koukala, jak spočívají na dně průzračně čisté vody,  jen kousek od boku lodi. Už jsem se s nimi rozloučila. Rozpoutala se debata, co kdy kdo ztratil či utopil, až nás uslyšel kapitán a prohlásil, že je zkusí vylovit. Přinesl si dřevěnou tyč s hákem, zalovil a za chvilku vyhodil brýle z vody ven na palubu. Možná lovil turistům věci častěji. Tak jsem ho nadšeně objímala, jaký je báječný, a zase jsme se radovali svorně všichni.

Zkrátka, Kypřané si mě i tentokrát získali svou srdečností a pohodovostí. A to i přes stávající ekonomické problémy. Ty jsem tam jako turistka ani nestačila zaznamenat. Tak ať se ostrovu bohyně Afrodity daří!