Mirek, kamarád výpravčího Lojzíka Bernáta, je skoro slepý. Pořídil si bateriovou lampu. Chodí na časté návštěvy k dědovi Brázdovi. Potřebuje si posvítit na cestu. Je to silná vozmistrovská lampa. Nutno do ní dolévat louh sodný. Lojzík slibuje. Vyžádá si od vozmistrů louh, aby mohl Mirek dolévat baterie. Po službě přináší Lojzíkovi louh v láhvi od limonády mladý vozmistr Petr Šobr. Je to kamarád a syn ještě větší kamarádky Lojzíka Bernáta. S jeho matkou Vilmou se Lojzík kamarádí celá léta.
Neoznačená láhev od limonády je naplněna žíravinou. Odvíjí se pak příběh neuvěřitelných náhod a sled dramatických událostí...
Lojzík přichází do místnosti posunovačů. Hledá nějakou nálepku, aby mohl láhev označit. Marně. S tím samým cílem vchází do místnosti přípravářek. Zde se ale slaví. Výpravčí se motá po místnosti a hledá nějaký papír a lepidlo. Žertuje:
,,Vážené dámy, nechce se některá z vás učiniti mladou a veselou vdovou? Mám zde prudký jed, stačí jen malá odlivka a budete opět svobodné!“
,,Vykašli se na to, polož ten sajrajt a pojď si zavdat. Ty máš po službě a já mám dceru!“ volá oslavenec.
Lojzík odkládá tašku a za ni, směrem ke stěně staví neoznačenou láhev s nebezpečným obsahem. Přestal na okamžik věnovat pozornost nebezpečnému nákladu. Přikládá skleničku k ústům a najednou uslyší za svými zády dávení. Najednou je po zábavě. Těžké ublížení na zdraví! Z venku se vracela žena, přípravářka ve službě. Domnívala se asi, že v láhvi je alkohol. Tak si cvakla! Ironií osudu to byla velká Lojzíkova kamarádka, hodná a veselá holka. Láhev vyčuhovala za taškou. Vypadalo to jako odlívka na cestu domů. Nedlouho předtím tam také stával sodabar, když byla v místě zjištěna závadná pitná voda. Snůška nevídaných náhod. Následuje několik těžkých operací a devět stání u soudů všech stupňů. Průšvih až na půdu.
To co následovalo je nebetyčná snůška pomluv, intrik, falešných výpovědí a nenávistných spolků. Vilmě někdo namluvil, že hlavním viníkem bude bezpochyby mladý vozmistr Petr Šobr, její syn. On že měl sklenici označit a jen on věděl, co že je v ní za sajrajt! Nikdo už neprozradil, že Lojzík se o Petrovi vůbec nezmínil a do protokolu udal, že láhev dostal od jednoho vozmistra.
Rázem se celá stanice dělí na dva tábory. Ona bude chudák! Musíme zařídit, aby nezůstala bez prostředků, říká jedna strana. Neměla na tu láhev sahat, měla se zeptat, co je v ní, hlásají druzí. ,,Ten darebák chce utopit mého syna,“ říká Vilma a zachová se jako medvědice při ohrožení mláděte. Neohlíží se napravo, ani nalevo. Začíná pracovat na utopení starého kamaráda, Lojzíka Bernáta. Parta se schází v osobní pokladně. Výpovědi musí do sebe zapadat. Nesmí se udělat žádná chyba. Lojzík má ze známosti výborného mladého advokáta.
Bernátova přítelkyně sloužila ve směně s partou spiklenců a slyšela, jak se domlouvají a nacvičují divadelní představen jako při Stalinských procesech. Jeden darebák prý šel přímo z vlaku do místnosti s louhem a viděl stát sklenici na stole, jen tak volně postavenou! Advokát mu prokázal, že vůbec v místnosti nebyl, šel přímo do útulku a k věci se připletl až už bylo po všem!
Lojzík navrhuje povolat přítelkyni jako svědkyni.
,,Podám na ně trestní oznámení pro křivé svědectví. Je toho dost, co se dá vyvrátit. Jenom je třeba jim všechno prokázat. Pochybuji, že ta vaše přítelkyně bude proti svým kolegům svědčit." Nedostala odvahu. Nic neviděla, nic neslyšela. Nevydržela by s nimi. Lojzíkovi se s pláčem omluvila.
U soudu na chodbě je to jako na hokejové střídačce. Lavice - dveře - lavice. Přesně tak jsou rozděleny síly. Na Bernátově lavici je však více slušných lidí. Jde o všechno. V případě prohry by výpravčí musel poškozené platit doživotní rentu. Byla by to doživotní pijavice! Tato situace bývá námětem detektivek. Je to jasný motiv pro vraždu!
,,Jak jste mohl tak bezstarostně opustit nebezpečnou láhev? Podle svědků jste byl v místnosti, popíjel a láhev nechal stát samotnou na stole a neoznačenou!“ triumfuje soudce. Probírá se verze spiklenců.
,,Stál jsem mezi dveřmi, láhev jsem měl na stolku za zády a ještě byla přikryta taškou,“ brání se obžalovaný.
,,Paní svědkyně, vy jste seděla za stolem a přímo jste viděla na tu opuštěnou láhev!“ vyštěkne soudce na přípravářku Alenku. ,,Když se obžalovaný potuloval po místnosti, podle četných svědků, proč vy sama jste nezabránila tomu, aby se poškozená nenapila?“
,,Pane soudce, já jsem na tu láhev neviděla. Nemohla jsem vidět. Ve dveřích stál obžalovaný výpravčí Bernát a ten má skoro metrák, měří metr devadesát a není průhledný!"
Rekonstrukce na místě samém tuto verzi potvrdila. Na lavici obžalovaných sedí dva delikventi. Vedle Lojzíka spočívá zástupce Střední dráhy v Olomouci, doktor Ježek.
,,Pane kolego, jsme na stejné lodi,“ sděluje právník.
,,Pane doktore jste na omylu. Ano, loď je opravdu jedna, jenže vy jste v kajutě první třídy a já se plácám v hlubokém podpalubí."
,,Příteli, jste mi sympatický, jenže já vás musím porazit, abych ušetřil drážní peníze. Jestli ovšem prohrajete, jste mrtvý muž. Postižená bude vaší doživotní noční můrou a vy jí budete doživotně platit! Nezávidím vám!“
Jasná zpráva. Doktor Ježek vyložil karty. Lojzík mu byl prostě sympatický.
Při vší té slotě cítí Lojzík jakousi vnitřní jistotu. Říká si: ,,Nevím, odkud mám ten pocit vítězství. V Boha nevěřím, ale vím, že to dopadne dobře. Cítím to!“
Krajský soud Lojzíka osvobodil! Kámen ze srdce spadl i doktoru Ježkovi. Blahopřál. Uznal, že železnice to placení renty unese lépe, nežli jednotlivec.
Dosavadní život lze u Lojzíka hodnotit jako dobrý. Byl ve slušném těle i ve slušné době. Bude-li ale periodicky následovat v příštím životě život špatný, začíná mít Lojzík strach ze smrti.
V příštím životě se určitě znovu narodí jako desáté dítě chudého rolníka v zapadlé vesnici, někde na čínském venkově!
