Je začátek července, letní prázdniny a Praha je skoro vylidněná. Naštěstí i taxikáři jezdí na dovolenou, a tak se docela dobře vydělává. A dnes je krásný den. Stojím se svým vozem - živitelem na Hlavním nádraží už asi hodinu. Dva kolegové přede mnou odjeli a ke mně právě přichází mladá rodinka. Rodiče a dvě holčičky, tak kolem osmi let.
Nasednou a tatínek, dost překvapivě, řekne "někam po Praze." Rozjedu se a začínám zjišťovat, kam vlastně pojedeme. Slova se ujala maminka. Právě přijeli z Moravy a večer pokračují do Bulharska, zavazadla dali do úschovny a holkám chtějí ukázat Prahu. Ona i manžel tady byli naposledy na spartakiádě a také to tu vůbec neznají. A jestli bych na ně měla čas, dvě nebo tři hodiny a trochu jim tu Prahu ukázala.
Paní ani netušila, jakou mi udělala radost. Tohle město já miluju, já se Prahou přímo chlubím. Když vezu někdy cizince, vybírám nejhezčí cestu, ať vidí tu krásu. A tak jsem navrhovala a oni přikyvovali. Takhle pomalu jsem ještě po Praze nejezdila, ale byl prázdninový provoz, tak to šlo. Nejdříve Václavské náměstí a Muzeum, pak jsem zamířila na náměstí Míru, kde je krásný kostel sv.Ludmily, potom dolů na nábřeží kolem Mánesa k Žofínu, kde Barunka Panklová tančila na svém prvním plese. Národní divadlo jsem objela kolem dokola, pak uviděli krásné panoráma Hradčan a přelidněný Karlův most. Na Starém městě se mi podařilo zaparkovat a prošli jsme pěšky Staroměstské náměstí. Děti se vyptávaly a mně se pusa nezastavila. O mém milovaném městě toho vím opravdu dost, i když letopočty nejsou moje silná stránka.
A jedeme dál, pohled na pražský hrad z Mánesova mostu je úchvatný a potom už jedu nahoru kolem Belvederu až na Loretánské náměstí. Právě začala zvonkohra, to musím zastavit a protože znám pověst o Loretánských zvoncích, na přání holčiček i rodičů, začínám vyprávět. Někdy v 17.století žila v blízkosti Lorety chudá vdova s mnoha dětmi. Přišel mor a mnoho lidí umíralo,a zemřely i všechny děti chudé vdovy.
Vždy, když některé z dětí onemocnělo, odnesla vdova do kostela stříbrný peníz, který dítě dostalo od kmotřičky, a zakrátko vždy zazněl jeden ze zvonků jako umíráček za dítě. A tak odnesla do kostela všechny peníze a pochovala všechny děti. Potom i ona zemřela a pak se rozezněly všechny zvonky a zahrály krásnou andělskou píseň. Od té doby každou hodinu tyhle zvonky hrají. Je to pověst z mého dětství a já jsem tudy mnoho let denně chodila do blízké školy. Jedna z holčiček se ozvala "kdyby ta maminka za ty peníze, co nosila do kostela, nakoupila léky a ovoce, třeba by ty děti neumřely." Tatínek se do toho vložil a dětem vysvětlil, jak to vlastně tenkrát bylo.
A pokračovali jsme na Hrad. Všude spousta lidí, to jen v centru se zdálo, že je Praha poloprázdná. Auto jsem odstavila, prošli jsme hradnímí nádvořími, Zlatou uličkou, vidělli jsme Daliborku, kde "nouze naučila Dalibora housli". Pokochali se vyhlídkou na město a když holčičky uviděly na protějším kopci petřínskou rozhlednu, hned ožily a že tohle ještě nutně potřebují vidět zblízka. Rodiče souhlasili a jela jsem na Petřín. U rozhledny jsme si dali jen limonádu, nahoru to nešlo, byla tam velká fronta, ale bludišti neodolali ani rodiče.
Ještě jsem rodinku zavezla zpět k nádraží, ukázala jim velmi sympatickou cukrárnu s úžasnou zmrzlinou, popřála krásnou dovolenou a rozloučili jsme se.
Z archivu - náš portál obsahuje přes 5 000 čtenářských příspěvků, nejrůznějších příběhů ze života, vzpomínek, ale i cestovatelských tipů, rad či gastronomických receptů. Připomeňme si vybrané příspěvky, které obohatily tento portál. Patří k nim i tento, který jste si právě přečetli.
