Uran: tajemství sedmé planety
FOTO: pinterest.com

Uran: tajemství sedmé planety

15. 3. 2018

Staré civilizace znaly jen pět planet – a ty také, společně se Sluncem a Měsícem, hrály roli v astrologii. Před 227 lety, 13. března 1781, ale přišlo překvapení: William Herschel zjistil, že existuje přinejmenším jedna další dosud neznámá.

Uran dostal své jméno od starořeckého boha oblohy (Uranos), který byl synem Krona (božstva, jemuž je přisuzován patronát nad planetou Saturn) a Gaiy (bohyně Země). Navzdory starobylému názvu byl pojmenován až v 18. století. Tehdy si významný britský astronom německého původu William Herschel všiml nepravidelností v pohybu Saturnu a usoudil, že je má na svědomí neznámá planeta za jeho drahou. Vypočítal její polohu a 13. března 1781 ji na předpovězeném místě skutečně našel.

Pojmenoval ji po britském králi Jiřím III. jménem Georgium Sidus (Jiřího planeta) a panovník se mu za to odměnil doživotní rentou. Mnoha dalším astronomům se však servilní pojmenování nelíbilo, takže někteří tomuto světu říkali prostě "Herschel". Teprve astronom Bode přišel na logický nápad sladit jméno planety s názvy ostatních těles pojmenovaných podle antických božstev a navrhl "Uran".

Kosmické katastrofy

Uran je prostým okem téměř neviditelný, pouze za velmi jasných nocí jej dokáže spatřit člověk s mimořádně dobrým zrakem – pokud ovšem přesně ví, kde na obloze hledat. S jakýmkoliv dalekohledem to ale jde mnohem lépe. I proto čekal na své objevení tak dlouho. Ani velké moderní dalekohledy však nejsou schopné na jeho povrchu najít nějaké detaily, a tak se hvězdáři dlouho zabývali především pohyby této planety, které jim nabízely dost námětů k přemýšlení.

Téměř všechny planety sluneční soustavy mají osu rotace přibližně kolmou na rovinu svého oběhu kolem Slunce (ekliptiku), jedinou výjimkou je právě Uran, jehož osa rotace je s ekliptikou prakticky rovnoběžná. V praxi to znamená, že například roku 1986, mířil jižní pól planety přímo ke Slunci. Pro lepší představu: kdyby tomu tak bylo u Země, nacházely by se póly tam, kde dnes tropy – jenomže skutečné horko (a předlouhý den navrch) by byly pouze na jednom z nich, zatímco druhý by tonul ve tmě a chladu.

Někteří vědci proto soudí, že Uran se v minulosti dostal do konfliktu s nějakým jiným velkým tělesem. Nemuselo jít přímo o srážku, mohl to být také blízký průlet velmi hmotného objektu. Není bez zajímavosti, že cosi podobného v minulosti možná postihlo také Venuši. Její osa rotace je sice k ekliptice přibližně kolmá jako u ostatních planet, avšak smysl rotace je přesně opačný. Dá se to brát i tak, že osa rotace Venuše se neotočila jen o 90 stupňů, jako u Uranu, ale o plných 180 stupňů.

Myšlenku, že ve sluneční soustavě se kdysi planety pohybovaly a srážely podobně jako kulečníkové koule, astronomové dlouho odmítali. V nedávné době však našli stopy podobných katastrofických jevů u planetárních soustav jiných hvězd. Nelze proto vyloučit, že i naše sluneční soustava se čas od času podobá (nebo alespoň podobala) více biliárovému stolu než hodinovému stroji.

Ponurý modrý svět

Rok na planetě Uran trvá 84 pozemských let, a protože je její dráha kolem Slunce hodně výstřední, probíhají během tamního "léta" v atmosféře dramatické změny. Astronomové z Massachusettského technologického institutu zjistili za pomoci Hubbleova kosmického teleskopu přítomnost gigantických mračen a dalších atmosférických útvarů. Zahřívání obří planety patrně vede k bouřím, jejichž rozměry přesahují vše, co si dovedeme představit.

Další podrobnosti o podivné planetě přinesla až sonda Voyager 2, která jí na své cestě ven ze sluneční soustavy míjela v lednu 1986. Snímky ukázaly obří planetu s prstenci, podobnou Jupiteru a Saturnu. Na rozdíl od jejich barevné krásy však Uranův povrch zahalují téměř výhradně jen různé odstíny modré. Barvu má na svědomí absorbce rudé složky spektra v povrchových vrstvách metanu. Kromě metanu je ve vysokých vrstvách atmosféry také hélium a vodík. Vědci však nevylučují, že barevné pásy bohaté na organické sloučeniny se ukrývají hlouběji.

Voyager zjistil i další podivnost: osa siločar magnetického pole svírá s osou rotace planety přibližně 60 stupňů. U Země, ale i u dalších planet se silným magnetickým polem je blízká rotační ose – i proto někteří vědci soudí, že Uran v minulosti zažil nějakou dramatickou událost.

Planeta má desítky měsíců, z nichž však pouze pět je opravdu velkých. Na rozdíl od měsíců jiných planet pocházejí jejich jména z děl Williama Shakespeara: Miranda, Ariel, Umbriel, Titania, Oberon. Snímky z Voyageru ukazují světy stvořené z ledu a kamení, na nichž v minulosti probíhaly složité geologické pochody. Někteří vědci nevylučují, že alespoň na některých z nich by mohla být pod povrchem tekutá voda, a tedy možná i život. To se však ukáže až v daleké budoucnosti, protože v dohledné době se k Uranu žádná kosmická sonda nechystá.

 

Jan A. Novák

 

astronomie planety
Autor: Redakce
Hodnocení:
(5 b. / 2 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?