Ilustrační foto: Daniela Lender Chaloupková

Děkuji osudu za prožité dny

20. 4. 2025

Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za chvíli bude tma a další den je za námi. Za pár dnů to bude rok, co navždy odešel můj Jiří. Můj princ. Vlastně nikdy nebyl můj, byl manželem jiné ženy, ale co nás k sobě poutalo, mi už nikdo nikdy nevezme.

Můj příběh rodina vzpomínky

Autor: Daniela Lender Chaloupková

Hodnocení:

(5 b. / 19 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Oldřich Čepelka 23.4.2025 14:41

Silný příběh, "Hustý" kousek života.

Soňa Prachfeldová 22.4.2025 15:18

Ach jo, ta láska, radost i žal. Vše má svůj začátek i konec. A o tom je život.

Daniela Lender Chaloupková 21.4.2025 13:57

Všem moc děkuji za krásné komentáře a hodnocení :-)

Sylva Wiedel 21.4.2025 12:43

Moci hezky napsané. Ano, i takový je někdy život a nic s tím nenaděláme. Proto se snažme nic neodkládat a žít každý den tak, abychom si nemuseli nic vyčítat.

Eva Mužíková 20.4.2025 23:35

Danielo, takové přiběhy se čtou jednim dechem.

Jan Zelenka 20.4.2025 17:28

Krásný příběh.

Zuzana Pivcová 20.4.2025 11:46

Život, jak ho mnozí z nás znají.

Šárka Bayerová 20.4.2025 11:28

Ach jo... prostě život...

Dušan Brabec 20.4.2025 11:19

Pěkně píšete. Příjemná červená knihovna, tentokrát ovšem s ne moc šťastným koncem.

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak šla kréda mým životem

"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a hledala něco hmatatelného na rozmašírování. Později jsem pochopila, že mám ve škole dávat pozor a nezlobit paní učitelku.

Jana Vargová