O tom, jak otec bojoval za císaře pána, hlídal slovensko-maďarské hranice a četl červenou literaturu

zase ideologie ,nenávist,rusaci,bez nich by jsme tu asi dnes nebyli , spíše určitě ,nebo naši rodiče by vyletli komíny Auswitz Birkenau .Můj děda válčil,na Piavě ,za císaře pána ,a jedině kulka di levého ramene ho zachránila ,a vlastně i mě ,že tady dnes jsem

Hezká vzpomínka. Mám ráda i donbové fotografie, klidně i lidí, které neznám. Mají své kouzlo.

Vzpomínky moc hezké...Manžela tatínek taky vystrčen s heslem :"Čehuni von". Z Košic do Prahy...

O Čechy, kteří pomáhali Slovensko budovat, najednou nikdo nestál a desetitisíce z nich se musely sebrat a jít. Děda byl vlakvedoucí u ČSD, ten dobytčák také a do 24 hodin fofrem ze Slovenska. Poslouchat „Čecha do mecha (pytle) a mech do Dunaja“, nebo Čech, Maďar, Žid, všetko třeba bit. Krásné večery při petrolejce kdy děda vyprávěl mě a po létech maminka mým dětem.

Tak to je krásné cv tatínka a celé tvé rodiny.

...oprava PROTI Maďarské republice rad...

Moc krásná vzpomínka, Jaromíre. Navíc hodně mi blízká, jelikož můj dědeček byl sice ročník 1896, ale i on byl na italské frontě, pak legionář, bojoval pro Maďarské republice rad, až si nakonec za odměnu vysloužil kariéru finance, tedy celnika, poměrně vysokých postů. Nejdřív v Čaně u Košic, pak v Bratislavě v přístavu. Po vzniku Slovenského štátu též šupem domů na Nymbursko a do Prahy se ženou a třemi dětmi, mezi nimiž byla moje 14letá máma... Ty brďo, možná se znali!