Důvod mé postelové samoty je zřejmý. Navštívila mě viróza. Žádná covidová, kdepak, ale ta klasická, na jakou jsem za ta léta zvyklá. Nejdřív šimrání v krku, pak bolest, pak kašel, co vás může ztrhat, pak úplná ztráta hlasu, pak komplet zalehnutí uší, pak otok všeho kolem krku, a když máte „štěstí“ jako já, tak taky zánět spojivek. A jako třešnička na dortu opar na puse.
Znám tyhle virózy od dětství, jenže tahle, mrcha, trvá už čtrnáct dnů a nevypadá to, že by si sbalila svých pět švestek a táhla do… o dům dál.
O víkendu jsem chtěla jet na výlet.
„Nikam!“ zavelela viróza a ještě víc se zavrtala do mého strádajícího těla.
Klasické léky jako čaj, med, citrón, paralen, kapky do nosu a očí jsou viróze jen k smíchu. Já ale vím, co by mi pomohlo nejvíc, a co mi vždycky pomáhalo v letech minulých. Nebýt sama v posteli! Není nad živočišné teplo a tulivou přítomnost spolunocležníka, když je vám nejhůř! Jenže té se mi, na rozdíl od let minulých, nedostává. A přitom jsem si myslela, že jestli mám něco jistého, tak že to je právě postelový léčitel.
Odmalička jdou mým životem chlupatí parťáci. Jo. A pokaždé, když jsem byla nemocná, leželi se mnou věrně v posteli a pomáhali mi nést nemocí sužovaný osud. I když jsem si mohla plíce vykašlat, s mými miláčky to ani nehnulo. A to, prosím, i když jsem onemocněla nemocí ze všech nejobávanější! To se z mojí postele stala doslova Archa Noemova, jelikož jsem v té době měla čtyři kočky a jednu fenku.
Jenže teď je všechno jinak. Teď jsem spolubydlící šlechtice s modrou krví. Můj Finn je prostě britský lord, a ten se nehodlá dělit o postel s nějakou blbou virózou. Finn, jenž ani slzičku neuronil, když mu zemřela královna, ani když se mnou koukal na její poslední cestu, tak tenhle tvrďák kapituloval před virózou.
Ano, stačí si jen malinko zakašlat, posmrknout nebo zachraptět, a už je v prachu. Vůbec netuším, kde v noci spí, ale se mnou rozhodně ne, ačkoliv jindy spolu trávíme noci ve vzájemné shodě a ve stejné posteli.
Na jednu stranu ho chápu. Ani já bych se mnou nechtěla spát, když celé noci prokašlu a oka nezamhouřím.
Občas to zkusí přes den, když ležím u bedny; připlácne se mi opatrně k boku, případně zkusí zalézt pod deku. Koukne na mě vyčítavě a já z jeho pohledu čtu: „Opovaž se zakašlat! Opovaž se smrknout!“
Já se opravdu snažím, ale nejde to. Smrknu, zakašlu a šup! Kocour vezme roha.
A tak si tu my tři teď žijeme. Kocour totiž nepochopil, že kdyby se jen trošku přemohl, viróza by utekla. Jenže britský šlechtic je nejen tak trochu cimprlich, ale je taky maličko natvrdlý, a netuší, že kočky mají zázračnou uzdravovací schopnost. Stejně ho miluju...
Nebojte se, už je mi líp a snad se mi můj kocourek do postýlky zase vrátí.
