Průzkum: Duševní život seniorů

Na tinitus jsem si rovněž zvykl. Mám ho jako výsledek napadení pneumokokem krátce po mých šedesátinách, což jsem tehdy přežil, i když už jsem byl smířený s tím, že mne z Egypta, kde se to stalo, převezou rakví do Česka. Od té doby jsem přehodnotil priority a raduji se z každého dne a s občasnými bolestmi zad, kloubů a zubů si hraji "na schovávanou". Zatím se to daří, žádný stres nepociťuji a užívám jen půlku jednoho prášku denně na tlak.

Je vlastně dobře, že průzkum neukázal nic překvapivého.

Děkuji za zajímavé shrnutí průzkumu. Dávno jsem se smířila s tím, že stáří k životu patří. Že při tom dochází k opotřebování organizmu, o tom se dnes a denně přesvědčuji ve své vlastní kůži. Díky tomuto zpětně více chápu, co trápilo rodiče i prarodiče a v mnohém jim dávám zapravdu. S tinitem žiji přes 40 let. Začátky byly kruté, ale zvykla jsem si. Jsou horší věci. To však nic nemění na tom, že stojí za to žít. Měli bychom si toho vážit i užít a také chránit toto krásné místo k žití.

Jsem ráda, že jsem k těmto výsledkům mohla také přispět. :-)

Když je ti blbě,tak někomu pomůžeš, bude ti líp. To funguje.

Díky Oldŕichu za informaci. Jsem ráda, že jsem se zůčastnila.

Mám ráda čísla. Tady v podstatě potvrzují, co jsem jen tušila.

Díky za shrnutí, Oldo :-)

Díky za výborně zpracované zajímavé téma. Ten zmíněný tinnitus mě nemile překvapil. Netušila jsem, že tím trpí tolik seniorů a že se to prakticky nedá léčit. Totiž pozoruji ty příznaky na sobě zhruba 14 dní, jako by cvrkání cvrčků (v obou uších v rytmu tepu). Cvrčky běžně slýchávám na naší zahradě, kam vede i okno z ložnice, v létě je to romantické. Bohužel nyní to zřejmě nejsou ti praví cvrčci :-(. Asi se s tím budu muset naučit žít... ovšem nečekala jsem to v 63 letech. Díky tedy aspoň za to "cvrkání", mohl to být nějaký mnohem nepříjemnější zvuk.

Já staří beru jako mé levé koleno, které mě v noci budí ze spaní. Beru to jako bonus, který k životě důchodce patří. Žádná depresiva, jako je alkohol nebo léky. Ani proti bolesti nepoužívám. Raději to protrpím. Jen na jednu věc si musím zvyknout. Co to je? To, že se mi život krátí a jednou odejdu. Někde jsem četl, že to člověk musí přijmout, protože pak žije kvalitněji. Bez úzkosti ze smrti. Pracuji na tom a chci, aby se s tím vyrovnal co nejdříve.