Alespoň já tedy, jakožto příslušník starého lidstva, které spatřilo světlo světa kolem poloviny století dvacátého, na všechny ty současné elektronicko-digitální serepetičky zírám jako mládě skotu domácího na nová vrata. Začalo to tím, že jsem naprosto nechápal digitální hodinky a elektronické kalkulačky, pokračovalo videopřístroji, diktafony, digitálními foťáky, mobilními telefony a dalšími předměty mimo mé inteligenční schopnosti. Když jsem poprvé spatřil elektronický počítač – tenkrát ho byl ještě plný velikánský sál a chodilo se k němu v roušce na hubě – poznal jsem, že doba mi mává na rozloučenou. Že jsem se narodil o sto let později, než by bylo pro můj mozek zdrávo. Ach bóže, proč jsem nebyl Nerudovým současníkem. Parní stroj bych snad pochopil!
Vzpomínám na své první rande s digitalizací. Pár let po sametové revoluci jsem nastupoval do nového zaměstnání a při uvítacím rituálu mě nastávající šéf vyzval, abych ve vedlejší kanceláři hbitě usedl k „písíčku“ a bleskově naklepl a vytiskl stručný životopis. Na moji námitku, že jsem dosud počítačový panic, jen mávl rukou: „Je to brnkačka, kdybyste měl problém, paní sekretářka vám poradí.“ Měl jsem problém! Velkej problém! Obrovskej problém! Po dvou hodinách dramatického zápolení s klávesnicí to skončilo tím, že jsem rezignované a naprosto vyčerpané paní sekretářce těch pár požadovaných vět nadiktoval.
Čas běžel jak mustang široširou prérií a já jsem – ostatně jako každý jiný človíček digitální současnosti – musel s madam Elektronikou uzavřít vynucený sňatek. Jinak to nešlo. Kdo by odmítl, ocitl by se zřejmě na seznamu ohrožených zvířat. Na rozdíl od některých mých kamarádů a generačních souputníků, kteří se v elektronicko-digitálním příboji začali pohybovat jako čilí delfíni, pro mě to bylo klasické italské manželství. Věděl jsem, že se s touhle novou životní partnerkou prostě nemůžu rozvést, ale furt se budeme hádat. Že, jak říkával český velikán Jára Cimrman, „můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat“.
Jsem digitalizovaný dědek. Nový živočišný druh vzešlý z evolučního vývoje lidstva, respektive z požadavků doby. Všude kolem mě svítí či blikají různá světýlka a diody a pípají signály. Mačkám čudlíky a trnu hrůzou, jestli jsem tím zase něco nepodělal. Každou chvíli jsem na prášky z věčného vzpomínání si na různé PINy a přístupové kódy. Milovaný psací stroj jsem se slzami v očích uložil na skříň a z psacího stolu se na mě ironicky a placatě šklebí notebook. Mám „chytrý“ telefon, k němuž mě donutili kolegové, prý kvůli lepší komunikaci, ale neumím z něj vymazat všechny ty hanbaté seznamky a sexuální agentury, které mi do něj na jednom mejdanu tajně nainstalovali. Takže mě oslovují chlípné ženštiny všech kategorií z různých koutů světa. Na druhou stranu jsem ale přišel o potěšení něžně se po výplatě pomazlit s bankovkami, anžto svět najel na bezhotovostní styk. V koupelně mi stojí pračka, která je daleko inteligentnější než já, v kuchyni zase sporák, jenž elektronicky hlídá, abych já blbeček něco nepřipekl. Dcera mi k narozkám dala digitální budík, ale já ho zatím nedokázal uvést do chodu. Můj pan domácí nechal na domovní dveře namontovat tlačítkový zámek, takže už by se ani nedalo pořádně jít na náměstí a proti něčemu tam zvonit klíči. Například proti digitalizaci.
Nejvíc ale lituju ztráty své filokartie, tedy sbírání pohlednic. Kdysi mi přátelé a známí posílali „čumkarty“ ze svých cest a já jsem si je rád zastrkával za sklo v kredenci. Teď posílají telefonové fotky na různé „fejsbuky“, „wotsapy“ a „instagramy“, či jak se to všechno jmenuje. Přiznávám, že někdy si tak doma sednu ke kávičce a staromilecky vzpomenu na dobu, kdy jsem si i to kafe zalejval horkou vodou z kastrůlku a né z digitální rychlovarné konvice. U nohou mi chrápe můj Burák neboli vořech, co jsem si ho vzal z útulku. Hladím ho a cítím na jeho krku malou bouličku. Vlastně no jó, vždyť mu tam veterinář zašil identifikační čip. Rychle si sahám na palici, jestli mi už náhodou na čele neraší anténní tykadélka nebo třeba malinkatej digitální displejek.
