Když jeden přecení své síly

Zatím mi to dobře šlape po lesních pěšinkách i po silnicích. Ale vic jak 9 až 10 kilometrů v pohodě nedám. Nohy dobré, nebolí, ale zradí mne celková únava. Tak chodím jen tak daleko, kolik toho zvládnu. Samozřejmě záleží i na terénu. Zajímavé je, že mne neunavují docela prudká stoupání, horší to je z prudkého kopce dolů, ale tak to asi má většina turistů.

Pro upřesnění:.Tak po zhlédnutí doprovodného fota dodaného k mému článku jsem běžela k zrcadlu,abych se ujistila,že jako tato stařenka ještě fakt nevypadám...příště tam snad radši dodám své vlastní foto :-))

Také se mi podařilo přecenil své síly. Nebylo to ve městě, ani v blízkém lese, ale ve vzdálených Alpách. Bohužel se to neobešlo bez následků. Mám za sebou docela krušný rok. Kdysi jsem chodila sama na mnohakilometrové výlet. Teď jsem ráda, když dojdu se smetím k popelnicím. Ale zlepšuje se to, možná si letos troufnu zase jezdit na kole. Moc mi to chybí. Naštěstí na to nejsem sama.

Ano, jinak se chodí po lesních cestičkách a jinak po betonu. Šlapat chodník mne fakt nebaví..

Ano, taky ráda chodím, ale snažím se moc neunavit, a hlavně se snažím nechodit sama.

Stane se mi občas, že pochoduji a pochoduji a je to v pohodě. Sednu si do autobusu a nějak ztuhnu a mám problém při vystupování. Lepší už to nebude :☻

Dovedu si to dost představit, loni jsem se vydala jednou sama na houby a na zpáteční cestě z lesa jsem už začala přemýšlet, jestli mám stopovat nebo si mobilem zavolat taxíka. Nohy mě bolely mimořádně.

Takových zážitků je nám zapotřebí. Jistě se budete těšit vzpomínkou, jak jste to zvládla. Prosedět ten čas v křesle? Nač byste vzpomínala?

Jani, v představách vypadá vše líp. Díky za příběh s dobrým koncem.

Občas je hlava silnější než tělo :-) Hlavně, že to dobře dopadlo. Občas se mi přihodí totéž.