To za mého dětství nebylo; tím nemyslím šikanu, ta byla, je a bohužel bude, co svět světem stojí; myslím tím obrazový záznam šikany.
Když jsem nastoupila do první třídy, těšila jsem se, že budu konečně školačka jako moje starší sestra.
Než jsem se stačila rozkoukat, stalo se něco, s čím jsem si nevěděla rady. Skupina dětí mě začala trápit. Tahaly mě za vlasy, braly mi věci, bily mě. Dnes si myslím, že si mě vybraly proto, že jsem nechodila do školky jako ostatní děti. Přestávky se změnily ve chvíle hrůzy. Doma jsem nic neřekla, nikdo z mých nejbližších netušil, co denně zažívám. Měla jsem štěstí, že si toho všimla naše paní učitelka. Sedla si ke mně do lavice, povídala si se mnou a brzo pochopila, co se v naší1.B děje, i když jsem jí nic neřekla; bála jsem se.
„Zuzanko, maminka a tatínek byli o prázdninách u moře, viď?“ zeptala se paní učitelka.
„Byli v Bulharsku."
„A přivezli ti od moře mušličky?“
„Přivezli.“
Paní učitelka se mi podívala do očí a zeptala se mě, jestli bych byla ochotná přinést mušličky do školy a případně je některým dětem nejen ukázat, ale taky věnovat. Pochopila jsem, že má na mysli konkrétní děti a slíbila, že mušličky přinesu. Plán s mušličkami opravdu zafungoval. Paní učitelka nám vyprávěla o moři, o tom, co v něm žije, a jako důkaz si ode mě vzala připravenou krabičku s mušličkami. Ukazovala je užaslým dětem, a když se mě pak zeptala, jestli bych je věnovala na památku, souhlasila jsem a mušličky rozdala mým tyranům. Od té doby mi už nikdo neubližoval. Když vzpomínám na svou první třídu, vůbec si nevybavuji, jak jsem se učila číst, psát a počítat, pamatuji si jen šikanu; jako by to bylo dnes…
Nedávno jsem byla na kafi s mou dcerou Terezkou. Začaly jsme se bavit o šikaně, téma nejen aktuální, ale taky pro Terezku coby psycholožku v diagnostickém ústavu každodenní. Vyprávěla jsem jí o své zkušenosti se šikanou.
„Taky jsem ji zažila,“ řekla moje dcera a já se po létech dozvěděla, co se stalo jí…
Terezce ve dvanácti letech vypadaly vlasy. Vypukla u ní alopecie a důvod stejně jako u ostatních postižených nebyl zjištěn. Občas jí vlasy zase dorostly, ale s alopecií jsme bojovaly prakticky celou pubertu. Kupodivu nikdy nepřišla o řasy a obočí, a dlužno říct, že jí účes ala Sinéad Ó Connor slušel. Naštěstí alopecie v dospělosti sama odešla. Terezka mi vyprávěla, jak se kluci vsázeli, kdo jí dá na holou hlavu pusu a posmívali se jí.
„Proč jsi mi to tehdy neřekla? Víš, že když se ti posmívaly ty báby tehdy v Břežanech, že jsem je srovnala tak, že si to tam pak už nikdo nedovolil, ale ve škole jsem nemohla vědět, co se děje.“
Terezka se na mě smutně podívala. „A tys to tehdy doma řekla?“
Nedivím se šikanovaným dětem, že mlčí… bojí se, aby to nebylo ještě horší. Ale okolí by mělo vidět, stejně jako tehdy moje paní učitelka, že se něco zlého děje.
Přemýšlela jsem, že známe hodně těch, co šikanu zažili, ale prakticky neznáme ty, kteří šikanují. Dnes jsou ovšem někteří z nich už natolik otrlí, nebo dokonce nepovažují páchané zlo za zlo, že si útoky na své oběti nahrávají a sdílejí je na sociálních sítích. Žádný dětský útočník se v dospělosti ke svým hříchům nepřizná a dost možná je i v dospělosti dál tyranem.
Když položím na misky vah na jednu misku oběti, a tyrany na misku druhou, jsem ráda na té misce první spolu s mou dcerou. Já vůbec nevím, jak bych se vyrovnala s vědomím, že to bylo moje dítě, nebo někdo mně blízký, kdo šikanuje...
Fotografie: Poskytnuty z osobního archivu Z. Zajícové
