Šikana. Kdo se s ní nesetkal, může mluvit o štěstí

Ono velmi záleží,jaký je třídní kolektiv.U nás (na ZDŚ ) si pamatuji jen na dejme tomu šikanování jednoho tlustého kluka, pokřikovali na něj Saťo a furt se ho kluci snažili nějak schodit na zem a strkali do něj.Jenže my holky jsme nedopustily nějaké takové chování,vždy jsme zakročily,tloukly ty drzé kluky,třeba jsme je odvlekly na dívčí WC (děsná potupa pro ně) ,takže si toho nechali a když to zkoušeli hoši před školou,tak jsme třeba s tím klukem šly až domů.Po nějaké době si toho nechali a byl klid. Zřejmě dnes děti jsou sobci,nepřemýšlí tak,jak by asi bylo jim na místě toho bitého a nadávaného.

Děkuji Vám paní Vargová, přesto musím konstatovat, že všechno, co mi přejete záleží jen na mně. Ne nadarmo se říká, co vysílám, to přijímám :-)

Paní Caklová, děkuji za Vaše vysvětlení. Ano, chápu Vás, přestože zkušenosti jsou nepřenosné... moc jste se mně líbila na fotkách jako modelka, vysoká a charizmatická :-). Tak co dodat... snad jen přání, ať se Vám i nadále daří dobře a hodně zdraví. A ať máte kolem sebe samé dobré lidičky :-).

Paní Zajícová, velice dobře rozumím Vaší poslední větě v článku. Taky bych se nedokázala srovnat s tím, kdyby mé dítě ubližovalo jiným ať spolužákům a nebo zvířatům. To je čára, která se nemá překračovat. A mám velkou radost, když mi 17-ti letý vnuk při společné vycházce řekl, že se snaží chovat tak, jak chce aby se k němu chovali druzí. Mám stejnou zkušenost s alopecií u syna, bohužel v daleko razantnější formě. Přesto z něho vyrostl člověk, na kterého mohu být pyšná. Já sama jsem zažila určitou formu šikany na učilišti. Dokázala jsem si s ní poradit, ale i tak na tu spolužačku nevzpomínám ráda. Naštěstí byla jen jedna z celého kolektivu a nikdo se k ní nepřidal. Měla jsem pevnější kramfleky :-) a více kamarádek.

Dalo by se jednou větou napsat: Světská sláva - polní tráva."

Doplnění: .....ze svého Ega, nebo-li JÁ....

Omlouvám se paní Zuzaně, přestože můj příspěvek pro paní Dagmar s článkem nesouvisí jen zdánlivě. Tedy, díky ztracenému sebevědomí a následné šikaně, jsem dlouhá léta nikam nepatřila. Při objevení portálu i60 mi svitla naděje. Psala jsem články, stala jsem se senior modelkou, s manželem jsme uspořádali velký sraz seniorů Doksy 2015, pořádala jsem výšlapy Českým rájem, jezdila na různá menší setkání na Moravu. Měla jsem přátele a někam jsem patřila. Když se zdravotní stav manžela zhoršil, vše skončilo, včetně všech přátelství a zůstala jsem opět sama, pouze s psaním článků. Tehdy jsem pochopila, že musím začít u sebe, aniž bych se před okolním světem uzavřela, nebo od něj cokoliv čekala. Povedlo se! Dnes jsem sama, nikoliv osamělá, nemám problém na i60 komunikovat psaním svých názorů a každý si z nich může vzít, nebo nevzít, jak je mu libo. K článku o andělích jsem napsala: "Dlouho jsem odhazovala své malicherné JÁ, až jsem za to málem zaplatila životem. Ego, podle Sigmunda Freuda JÁ, je pro mě důležité, abych mohla pomáhat ne jen sobě, ale i druhým. Záleží na každém co, vlivem vnějšího světa, ze svého Ega, nebo-li nechá udělat ♥♥♥

Slušnou šikanu si pamatuju z vojny, tam se ji dařilo a stačila k tomu jen délka vojenské služby...prostě bažanti a mazáci...téma nehezký, článek bezva napsaný :-)

K článku: moc hezky vystižené aktuální a smutné téma. Díky za to. A Terezce to velice slušelo i v té době :-).

Paní Caklová, však víte, už jsem psala, že jsem četla všechny Vaše zde dostupné články. A viděla jsem spoustu fotek různých íčkařů, kde jste i Vy a všechna ta setkání u Vás doma i jinde... (např. Luhačovice). Nechápu, co se stalo (je to pouze Vaše věc), ale proč tedy chodíte na íčko, když se Vám tady tak ublížilo? Omlouvám se a snad ani nečekám na odpověď...