Vztah s žárlivcem přináší často trápení po celý život. Nezmizí ani ve stáří

K tomuto tématu mám jednu příhodu. V poklidnější části Mladé Boleslavi jsem potkala paní s krásným, roztomilým a hlavně přátelským pejskem. Nechal se ode mě hladit, drbat za ušima, jen vrněl. Ale jen do doby, než jsme díky němu s "paničkou" zavedly řeč. V tu chvíli na mě začal nepřátelsky štěkat, ani domluva paničky ho nezastavila a už jen řekla, "My už musíme jít, jsme jen sami dva a on strašně žárlí." Co k tomu dodat :-)

Téma žárlivosti úžasně zpracovala Lenka Pastorčáková v knize Žárlivka. Hlavní hrdinku můžete i litovat, ale žít byste s ní nechtěli. I ona si ale prožívala svoje peklo a nedokázaly jí pomoci ani terapie.

Já jsem na štěsti nikdy žarlivého partnéra neměla.

Jano Š., naprosto souhlasím. Já si to prožila a jsem ráda, že jsem z toho vlaku vystoupila, byť s třemi dětmi a po 10ti letém manželství. Již nikdy více...

:-) A znáte programové žárlení jako projev arogance a pohrdání? Žárlení bývá maskou základního motivu vztahu... :-)

Jano zdravím Tebe i Pavla, Tvůj názor je i mým názorem, jako přes kopírák. Žárlivost jako zbraň proti ztrátě vlastního pohodlíčka.

Vnímám každou závislost jako chorobnou. Navíc nepokládám žárlivost za projev lásky, ale spíše majetnictví. Žít se žárlivcem asi není o nic příjemnější, než žít s těžkým alkoholikem, gamblerem nebo uživatelem drog. Pro mě velmi silný motiv k rozchodu, nebo dokonce i k rozvodu. Proč dělat samaritána někomu, kdo nemá slitování s vámi? Leda by si to někdo vybral jako své životní poslání ...