Všechny fotografie: Soňa Prachfeldová

Trpaslík

20. 1. 2025

cestování rodina vzpomínky

Autor: Soňa Prachfeldová

Hodnocení:

(5.1 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Soňa Prachfeldová 27.1.2025 09:45

Hanko P., Alenko V. děkuji.

Alena Vávrová 26.1.2025 07:05

Soni, dík za sdílené. Taky jsem "trpaslíková" :-)) - dárce trpaslíka ani ve snu netušil, jakou mi jím udělá radost.

Hana Polednová 25.1.2025 12:11

Soni, moc hezká vzpomínka na strýčka a přeji ti další krásné chvíle s milým rakouským trpaslíkem. Mám jich na chalupě také několik a pokaždé se s nimi ráda přivítám na jaře a umístím je venku tam, kde mají své místo.

Soňa Prachfeldová 25.1.2025 07:57

Líbo, díky, trpaslíka opatřují, vzdy si vzpomenu, jak moc mi strýc pomáhal za totáče.

Libuše Křapová 23.1.2025 10:13

Soňo, díky za krásný článek se vzpomínáním :-) Trpaslíka ode mne prosím pozdravuj. Myslím, že se z něj vyvinul domácí bůžek rodinné pohody a kronikář její historie :-)

Soňa Prachfeldová 23.1.2025 09:26

Alen, díky. :-)

Alena Tollarová 22.1.2025 11:46

Soni, máš krásného památečního trpaslíka se spoustou vzpomínek. Opatruj ho. Mám taky svého trpaslíka už pár let, ale koupila jsem si ho sama pro radost Před několika lety byla v ústeckém muzeu výstava trpaslíků, kteří měli v Ústí nad Labem velkou tradici a vyráběli se tam. Jeden veliký je v zoologické zahradě.

Soňa Prachfeldová 21.1.2025 19:19

Děkuji vám za milé komentiky.

Dana Puchalská 21.1.2025 17:21

Soni,moc milá vzpomínka. P. S. I já bych trpaslíka taky vypucovala a těšila se na jaro.

Jana Šenbergerová 21.1.2025 09:34

Není trpaslík jako trpaslík a někteří jsou výjimeční a hodni opatrování. Ač malý vzrůstem, velký významem.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Dopis tatínkovi do nebe aneb není pivař jako pivař

„Maruško, jdu s Janičkou pro pivo,“ volal jsi z předsíně k večeru na maminku. „Proč s Janičkou? Je nejmladší a je to holka, vem si Pavla, to je kluk,“ namítala maminka. „Ne, jdu s Janičkou,“ odpověděl jsi významně.

Ami Zahradníčková

Moje první cesta za železnou oponu

V roce 1969 emigrovala moje nejstarší sestra Marie s manželem do „západního“ Německa. Po pár neúspěšných žádostech koncem sedmdesátých let o vycestování na pozvání jsem její návštěvu vzdala. Navždy.

Ludmila Černá

Táta v hlavní roli aneb dvě příhody z vyprávění mých rodičů

V naší rodině, tam, kde jsem vyrůstal, se tradovalo několik příhod. Dvě vám napíšu. Neslyšeli jste nikdy o vagónu čokolády z Itálie? Ani o srážce se senem?

Oldřich Čepelka

Děkuji osudu za prožité dny

Eliška stojí u okna a vzpomíná... Venku prší, houstne soumrak, za chvíli bude tma a další den je za námi. Za pár dnů to bude rok, co navždy odešel můj Jiří. Můj princ. Vlastně nikdy nebyl můj, byl manželem jiné ženy, ale co nás k sobě poutalo, mi už nikdo nikdy nevezme.

Daniela Lender Chaloupková

Poprvé v zahraničí: Že by rodiče přece jen neměli vždy pravdu?

Od dětství jsem byla vychovávána tak, že v našem socialistickém Československu je nejlíp, nikde, a už vůbec ne na západě, líp není. Že u nás je vše nejlepší a nejhezčí, u nás je všechno nejkvalitnější a nejlevnější, proto nemá cenu nikam jezdit.

Věra Schmidová