Věřím, že se na nás dívá

Když vidíš ve vzduchu peříčko nebo chmýří, které se vznáší a bloudí vzduchem jak by nepodléhalo gravitaci, znamená to, že jsou nablízku andělé. Jsou tam aby pomáhali, můžeš se na něco zeptat a možná nenápadně a pozvolna vycítíš odpověď. Můžeš požádat o pomoc nebo ochranu a možná se něco aktuálně těžkého začne vzdalovat. Ke klidu, po odchodu někoho blízkého a milého, nemusíme zapalovat svíčky na oltáři (ale můžeme), stačí myslet na ty příjemné chvíle s ním, a nejspíš se za čas stejně všichni setkáme. Až přijde náš čas, jen projdeme dveřmi dál..... (Nejsem ani křtěný, nechodím na mši, mám trochu problém s pochybnostmi k biblickému příběhu... Ale když chci dát najevo, že myslím na někoho blízkého, vyberu si sv. Judu Tadeáše a zapálím někde u jeho sochy nebo kostela, který je mu zasvěcen, svíčku. Vnímám to jako čitelný a jasný symbol, bez dalších složitých konotací. Umím i jiné rituály ale nejsou pro mne povinností ani starostí. Někdy mi stačí při vzpomínce na někoho, kdo už prošel dveřmi, pustit nám oběma nějakou hudbu, která se nám líbila. Snažme se nesmutnit, i tohle život.... Panta rhei.)

Napsala bych to stejně jako Jana Š.

Věru, také mám svého nejbližšího tam nahoře už 13 let. Byli jsme spolu celých 42 let denodenně, letos bychom oslavili 55 let společného života, bohužel. Když má člověk na odchod patřičný věk, už s tím všichni počítají, že to tak prostě musí být u každého. Ale pokud přijde náhlá zákeřná nemoc nebo tragická událost, na to není nikdo nikdy připraven a o to je to horší. Manžel odešel těsně po oslavě svých 65. narozenin. V témže roce se chvilku poté narodila poslední vnučka. Myslela jsem si, že zestárneme spolu a zůstala jsem na to stárnutí sama. Věřím, že je můj anděl strážný a několikrát se mi to potrvrdilo, zvláště při řízení auta nebo nebezpečných prací na chalupě. Často se mi o něm zdá a ve snu spolu živě komunikujeme. I dcera mi potvrdila, že se jí o tatínkovi hodně zdá a chrání ji. A jsem přesvědčená, že má radost, jak i po jeho odchodu žiju já i jeho děti a vnoučata.

Věro, to je opravdu téma na velmi dlouhou a stále nekončící diskusi. Myslím si leccos o těch, kteří neví a vědět nechtějí, ale i o těch, kteří by rádi věděli, ale kdyby se dověděli, stejně by nevěřili. A to stejně věřící i nevěřící. Odpovědi nejsou jen mezi nebem a zemí, jsou všude kolem nás i v nás. Nemá smysl kohokoliv o tom přesvědčovat, je třeba to zažít. Bez vlastní zkušenosti považujeme každého, kdo ví, za blázna. Zažila jsem obojí. Vím o čem píšu, protože už VÍM.

Věrko, vím, co je truchlení. Ty truchlíš po svém příteli, je to možná hloupé, ale já truchlím po našem milovaném pejskovi. Strašně se mi po něm stýská. Láska má mnoho podob.

Věrko, i já se topím v nejistotě, po smrti manžela hodně trpím a přála bych si nějaké spojení s ním, na druhou stranu mi zdravý rozum říká, že to není možné, protože si to nedovedu představit. Pravda je, že s ním taky mluvím a občas se mi ukáže ve snu, ale to není jisté, protože sny se lidem zdávají. Je fakt, že tím velmi trpím, žili jsme spolu 56let. Děkuji za příspěvek.

Děkuji podruhé. :-)

Nevěřím v posmrtný život. Víte, jak bychom se po smrti někde z obláčku dívali na svět, kterému už bychom nerozuměli, trápili se se třeba špatným osudem svých bližních? To by bylo hrozné. Tak, jako nevíme nic o svém prenatálním životě, tak nevíme nic o tom posmrtném a je to dobře.

Neví m, co bude, nebo ne, ale přála bych si, jednou dojít k poznání.

Věrko, děkuji za reakci. E