Věřím, že se na nás dívá

Pozemským životem jsme hnáni strachem z nepoznaného, lépe řečeno z toho, co si z přestávky mezi minulým a současným životem nepamatujeme. Ten kdo ví, je většinovou, spíše materiálně založenou společností, považován za blázna.

Pro mne je Bible vodítkem pro život, ve které nacházím odpovědi na zásadní životní otázky. Pokud jde o otázku, co se s námi stane, když zemřeme, rovněž mám v Bibli odpověď. V biblické knize Kazatel 9:5 se píše: „Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic.“ (Bible 21) A také v knize Žalm 146:4 je uvedeno: „Až ztratí dech, vrátí se do země, jeho úmysly se rozplynou v ten den.“ V Bibli je smrt často přirovnávána ke spánku. Když člověk tvrdě spí, nevnímá, co se kolem něj děje. Podobně si ani mrtví nic neuvědomují. Bůh nás v Bibli ale ujišťuje, že přijde doba, kdy mrtvé vzbudí ze smrti, tak jako by je vzbudil ze spánku, a znovu jim dá život. V knize Žalm 37:29 máme od Boha nádherný slib: „Spravedliví ale obdrží zemi a budou v ní bydlet navždycky.“ Z toho vyplývá, že přijde doba, kdy mrtví budou vzkříšeni k životu na zemi, kde nebudou nemoci, stárnutí ani smrt.“ Možná někomu připadá, že věčný život je jen pohádka a toužebné přání lidí. Nicméně před několika lety přišli vědci s objevem podmořských rostlin (posidonie mořská) na dně Středozemního moře mezi Španělskem a Kyprem, o kterých se domnívají, že žijí už tisíce let. Jde možná o nejdéle žijící organismy na zemi. Když Bůh dokázal stvořit i takto dlouhověké rostliny, proč by nemohl podobný princip použít i u lidí.

Zajímavé téma. Jsem pragmatik, nebo se za něj považuji, ale mám určitý problém. Stává se , že se mi zdá často o mém dědovi. Přichází ke mně, hovoříme spolu... To by možná nebylo nic divného, asi se to občas stane i Vám. Problém je v tom, že děda zemřel ve čtyřiadvaceti letech ve čtyřicátém třetím roce. Byl důstojníkem maďarské armády. Táta si jej nepamatoval a já mám jen jednu dědovu fotku v uniformě. Tatík mu podobný nebyl , ale všichni tvrdí, že kdyby od hlavy dolů vyměnili na fotkách ty důstojnické uniformy (moji), nepoznáte kdo je kdo. No dobrá... tak se mi něco zdá, jsem podobný svému dědovi. Jenže já když s ním ,,rozmlouvám" mám problém. Zemřel ve věku, kdy já bych byl dnes jeho děda. A já starý fotr naslouchám mladému uchu .No... a teď mi to vysvětlete. :-)

Trochu odbočim. Píšeš, že se střídáte s přitelovou dcerou v bytě, aby jste pečovaly o kočičku. Tuším, že jsi se o tom již zmiňovala, proč to tak je, ale nějak si na to nevzpomínám. Ona by nezvládla změnu?

Na tak vážné téma nemohu polemizovat už z toho důvodu, že jsem materialistického založení. Jedno ale mohu tvrdit, že milovaní, kteří opustili pozemské žití setrvávají v mé mysli, v mém podvědomí, a přicházejí do mých snů. Zcela výjimečně ještě za života, zaručeně však po smrti.

Jestli jsou moji milí někde nahoře nebo jen v mé hlavě, nevím... ale často se k nim obracím...

Já tam nahoře v nebi mám své dvě děti, tatínka a tchána. Určitě jsem s nimi ve spojení, protože je mám ve svém srdci. Vzpomenu si na ně a jak jde čas už to tolik nebolí a já si připomínám veselé chvilky. Jinak to nejde. Jestli se na mě dívají to nevím, ale možné to je. Je to útěcha pro mě a pro všechny, kdo je znali.

To jsou ty věci mezi nebem a zemí, to je na dlouhé povídání...

Věrko, zcela tě chápu. S blízkým člověkem odchází i kus našeho života. Máme to podobné. Snažil jsem se naše některé hezké chvíle se ženou vložit do svých cestopisů, či fejetonů. Já jsem člověk spíše nevěřící. Přesto ale nemohu ten život po životě jednoznačně zavrhnout. Nelze to ale ani dokázat. Antický básník Valerius Martialis napsal, že žít ve vzpomínce znamená žít dvakrát. To je věčná pravda.