Těším se do penze. Věta, která zní často, ale změnila význam

Tím, že jsem se prací v mládí, bez pomoci státu, zajistila na stáří, nemusím platit horentní nájemné a i když mám poloviční důchod, než můj syn výplatu, vede se mi dobře, aniž bych v důchodu pracovala.

U mě se s odchodem do důchodu nic nezměnilo, stále pracuji, cestuji, studuji. Snad jen to, že se mi narodily dvě vnučky.

Sice pobírám starobní důchod, ale i pracuji jako OSVČ. Jsem ráda, že se pořád mohu své profesi věnovat, zákazníkům je jedno kolik mám let, záleží na odvedené zakázce. A těch mám až do konce roku. Od letošního roku je zákon pro pracující důchodce vstřícnější, nemusíme už platit sociální pojištění. Zdravotní zůstává. Jsem se životem spokojená, co potřebuji mám. Tak hlavně aby zdraví vydrželo. I kdybych nepracovala mám velmi slušný důchod a neměla bych problém si dopřát co chci. Ráda jezdím každoročně na měsíc do lázní. Platím si je jako samoplátce a to mi vyhovuje. Vyberu si termín jaký chci a kde se mi líbí.

Každý člověk je jedinečný a proto to má každý jinak. Do důchodu jsem se nejvíc těšila v pětačtyřiceti letech, kdy jsem byla udřená jak "pivovarská kobyla", tudíž jsem nic neplánovala. Nemoci a řadu operací jsem si odbyla před odchodem do důchodu. Dnes je mi 75, rodiče už nemám, rodiny mých dětí jsou naprosto samostatné, takže nejsem sendvičový senior. Žiji stejně, jak jsem žila celý život, jen namáhavé práce jsem ušetřena. Věk je pro mě jen číslo I když neskáču padákem. Nezdolávám vysokohorské túry, nehraji tenis ani pin-pong, nechodím na U3V, do divadla ani do kina, nejezdím k moři..... Zkrátka nedělala jsem to celý život, tak proč bych to měla odchodem do důchodu, před dvaceti lety, měnit. Jsem jen šťastná, že jsem a mohu užívat to, co jsem si za svůj dosavadní život vytvořila. ♥♥♥

Na co spořit na důchod. Máme dost. Já mám o 2000 kč větší důchod než syn výplatu. Ano spořím, ale celý život, takže mě důchod nemůže překvapit. Na pohřební guláš mám. Pořád fňukáme, že se o nás někdo musí postarat. Já se spíše ještě starám o děti. Máme se jak prasata v žitě (obrazně).

Lidé jsou různí. Chtěli jsme se s manželem postarat o svou matku. Nabídli jsme jí, že se může přistěhovat do našeho domu a bude nám veseleji. Mohla zdvořile odmítnout a říct, že si této nabídky váží, ale že by si už na stará kolena u nás nezvykla. Místo toho jsme to pěkně schytali. " Vy byste tak chtěli, abych na Vás musela dělat." Tohle byla její odpověď. Přitom jsme zajištění a zatím soběstační a starali bychom se docela rádi /24 hodin denně/. Máme starší dům, a tak začala vymýšlet, co je tu všechno špatně. Prosadila si svoje a zůstala ve svém bytě 80 km daleko, sama a opuštěná, ale nikdo s ní nehne. Jako poděkování začala po rodině vykládat, že se o ni nechceme starat...

Velká pravda. Osud skýtá překvapení. Málokdy vyjde vše, co jsem si naplánovali. Já jsem nešla do důchodu nemocná, ale onemocněla jsem za půl roku. S čímž jsem tedy opravdu nepočítala. Přeji každému, aby si užil svůj volný čas co nejdéle ve zdraví.

Je logické, že prožíváme své životy různě a totéž platí o životě v důchodu. Dříve nebo později, na každého jednou dojde. Nikdy bych neposuzoval, co kdo může a co ne. Nejsem v jeho kůži. A dělám, co mohu a chci, ne to, co si někdo myslí, že bych měla.

Zmíním ještě jeden faktor, který možná nezazněl... Naspořená finanční rezerva je jistě krok správným směrem, ne každému se to podaří. Za důležité považuji mít především připravený plán "B". Tzn. zjistím si, jaké možnosti pomoci existují pro případ, kdy mne doženou nějaká omezení ze zdravotních důvodů. Co se dá ufinancovat z důchodu, co je případně bezplatné, s čím mi může pomoci můj lékař nebo sociální odbor na příslušném úřadu, jak funguje terénní pečovatelská služba, jaké podmínky a lhůty jsou pro podání žádosti a přijetí do zařízení pro seniory. Spoléhat jen na pomoc rodiny mi nepřipadá moc spolehlivé ani efektivní a jak je v článku popsáno, zbytek rodiny to hodně zatíží. Za rozumné považuji kombinování obou přístupů, něco si připravím, zařídím a finacuji sám a s něčím mi může pomoci rodina. Občas se setkávám s lidmi, kteří úplně rezignovali na přípravu zhoršených podmínek. a při např. ztížené mobilitě se dostávají do bezvýchodné situace.

Paní Věro mám 71 jako vy, ale také mě nohy bolí přesto chodím na výlety., do posilovny, hraji tenis, nohejbal a pin-pong. Píši tady do blogu, Chodím do nemocnice potěšit nemocné jako dobrovolníky. Týdenní chození po horách se sedmdesátníky a se ženou. K tomu mám kardiostimulátor, cukrovku s neuropatií, umělé koleno a špatně slyším. Je to o tím, co chci naložit s volným časem, který najednou se ztrojnásobil. To hlavní nedělám to proto, že někdo z rodiny či přátel říká, že mám být aktivní důchodce, ale proto, že mě to dělá radost. Vím a je z toho smutno, že to nebude trvat věčně, ale aspoň půjdu mezi lidi, sednu si na lavičku a budu vzpomínat na to, že jsem nepromarnil svůj život naříkáním a tlacháním. Jindra