Cesta za kulturou

Ta kachlová kamna musí být příjemná. Také se bojím náledí a dědečka nemám na obtížné cesty.

To jsi dost statečná, že jsi vyjela. Já dřív pracovala v Brdech a občas jsem tam musela přespat, když byly silnice zledovatělé a nesjízdné.

Tak to jsem se teda Jano zasmála, dědeček říkáme mému manželovi od doby, co se nám narodil vnuk. A je v naší rodině jediným nositelem tohoto hrdého označení, jediným dědečkem, jeho i můj otec zemřeli oba ve věku lehce přes šedesát let, takže už opravdu hodně dávno. A tak je můj manžel "dědečkem", i když občas by si zasloužil být spíš dědek protivná, nebo dědouch.

Jak už jsem jistě někdy napsala, čtu vaše články ráda. Ale asi s klapkami na očích a částečným zatměním mozku. Dnes jste mě totiž dostala! Celou dobu si lámu hlavu, čí je ten dědeček otec. Vašeho muže, nebo váš? Určitě si dovedete představit, co se při dnešním čtení honilo hlavou ... Za to podezření se omlouvám dědečkovi i vám.

Děvčata děkuju, a ty Evi jsi opravdu kamarádka, když jsi to se mnou tak prožila. A závidět mi snae ani nemusíš, ono už to zdaleka není takové, jako za mlada :-)

Dano, sledovala jsem z balkónu divadelní představení s Tebou, řídila jsem Tvé auto celou dobu s Tebou, hřála se s Tebou u kachlových kamen a samozřejmě celou dobu se náramně bavila. Jen to ranní sportováni v postýlce jsem jaksi z mysli vypustila, ( že by závist :)))) )

:-) :-) :-)

No děděček co používá střapeček a ještě k tomu umí zaparkovat na ledovce,dobrá volba.

Dano, určitě sis dobře vybrala, když to dáváš tak pěkně s nadhledem. Jednoho takového dědečka mám také doma.

Já jsem celoživotní neřidička. A smekám před každou/dým kdo umí jezdit na zledovatělé silnici. P. S. Článek je opět humorně pojatý a to mám ráda... :-)