Marta (71 let): Mám helikoptérovou snachu a rozmazleného vnuka

Já paní Martu chápu, až na to vybouchnutí. Protože tím se nic nezmění, jenom si člověk ublíží sám. Mám také se snachami problémy, jenže se řídím heslem, že "přes matku vlak nejede", t zn. , že matka bude vždycky ta zásadní pro vnouče. Problém ale vidím v tom závěru napsaného příběhu: co z takto vychovaných dětí vyroste? Mám nepříjemný pocit, že to budou samí egoisté, neschopni dělat kompromisy a to už bude problém nejen rodinný, nýbrž celospolečenský. Dokonce si myslím, že to období začíná a a bude mít nedozírné následky.

Nechápu!! Pokud si nerozumíte se snachou, proč netrávíte svátky u některé dcery? A nebo sama? Já jsem na Vánoce sama už několik let a nemohu si to vynachválit. Udělám si program jaký chci, jdu se projít, pohádky jsou celý den a večer a co víc. Syn s rodinou přijede 20.-22. Vnoučata mají u mě Ježiška a 24. jsou doma. Potom jedou k druhé babičce. A je pohoda všude.

V budoucnu se taková “výchova” obrátí proti té snaše :-((

Tak tohle bych nevydržela, myslím, že byste se s tím neměla trápit. My máme jednu vnučku, od malička dávala přednost druhé babičce, synovi to bylo jedno. Nejdříve mě to trápilo, ale přešlo mě to. Už jí je sedmnáct, ví, že se na nás v případě potřeby může obrátit. :-) Vaše snacha není normální, budete se s tím muset srovnat, vaše zdraví je důležité. Jsme stejně staré, myslím, že byste měla myslet hlavně na sebe. Ještě toho můžete spoustu zažít. A pokud máte kamarádky, je to ještě lepší. Je jedno pravdivé rčení: Rozčilovat se nad blbostí druhých znamená páchat škodu na svém zdraví . Tím se řiďte, možná je to hloupé, ale vaše snacha je magor.

Já jen, že to mám stejné. Je mi to moc líto. Dlouho jsme si s vnukem rozuměli, ale pomalu to končí. Je mu 11. Vím, že by potřeboval se mnou mluvit, ale vítězí mobil. Je mi to líto. Třeba se to změní. Naděje umírá naposled. Je mi 75. Není sám.

:-) :-) Evo, přesně tak jsem to měla u prvních dvou vnoučat a po dvaceti letech vím, co dnes u druhých dvou vnoučat dělat nemám. Život je běh na dlouhou trať, ve kterém se nic nedá dělat na nečisto.

Také Vám rozumím, ale neporadím. Jsem ráda, že v moji rodině jsme v tomto sméru v naprosté pohodě, kdykoliv bylo potřeba pomoci třeba s hlíďáním vnoučat, vše bylo v mé"režii", rodiče nezasahovali, vnoučata moje pravidla tudíž respektovala.

Já takové matky nijak nenazývám, je to jejich cesta a mým cílem není kohokoliv usměrňovat. Jeden svůj článek jsem nazvala "Nic není náhoda, vše co se děje v přítomnosti, až s odstupem času dostává smysl." Mnohem větší škody na svých dětech napáchaly matky, které své půlroční dítě od sebe odtrhly a daly do jeslí. Kam se poděla láska? Bohužel skomírá v koutě, neboť honba za penězi dostala zelenou. Řekla bych, že lépe jsou na tom děti, jejichž matky na vožení do všech možných kroužků nemají a jdou s nimi raději poznávat přírodu. Jak se říká: "Kdo chce kam, pomozme mu tam." a já dodávám, ale nechme ho žít.

Sdílím váš názor na výchovu dětí. Podle mne děti mají proto rodiče, aby je vedli, ne aby ony vedly rodiče. Naštěstí mé dvě dcery vychovaly slušné děti, i když já jsem na ně bývala přísnější.

Jak já Vám rozumím! Plně Vás chápu, já takovým matkám říkám "toxické".