FEJETON: Nostalgie koňských koblížků
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Nostalgie koňských koblížků

5. 1. 2025

Občas se naše drsné chlapské pokecy nad dvoudeckou Frankovky změní ve festival povzdechů. To když někdo vyloví z hlubin paměti vzpomínku na cosi minulého, co už není a už nikdy nebude. No a z nás je najednou stádečko dojatých nostalgických dědků.

Například nedávno tuhle rychlou proměnu tygrů v kňouravá koťátka zapříčinilo Lubošovo vzpomínání, jak kdysi v mládí uměl šikovně šidit automaty ve veřejných telefonních budkách. „Udělal jsem do pětadvaceťáku malinkou dírku a na režné niti ho spustil do přístroje. No a před zavěšením hovoru jsem ho prostě zase vytáhl.“ (Poučení pro mladší ročníky: Pětadvaceťák byla mince v hodnotě dvacet pěti haléřů, platná až do roku 1972.) Bez ohledu na to, že se de facto jednalo o činnost zločinnou, jsme z vyprávění o Lubošově věčné minci naměkko. Procítěně hovoříme o časech, kdy zatelefonovat si někam z ulice bylo asi stejné dobrodružství jako třeba osvobodit princeznu Jasněnku od lidožroutských choutek zlého trojhlavého draka. Nostalgicky vzpomínáme na ty prosklené hranaté boudičky, v nichž klaustrofobicky visel aparát, většinou s urvaným kabelem nebo alespoň s ukradenými vnitřnostmi naslouchátka a mluvítka. A pod ním na poličce lankem připoutaný telefonní seznam s většinou vyškubaných stránek. Fungující budka se dala už z dálky poznat podle toho, že před ní přešlapovalo několik lidí, kteří netrpělivě gestikulovali na právě volající osobu uvnitř. Budiž na výsostech pochválen vynález mobilu, nicméně časy veřejných telefonních automatů mají pro nás z dnešního dědkovského pohledu svou barevnou poetiku.

Nostalgické zavzpomínání si stoprocentně zaslouží i takzvané hořčičáky. Tedy sklenice od hořčice, které se po spotřebování obsahu stávaly regulérní součástí kuchyňského inventáře. Byly skvělé, pilo se z nich pivo, víno, kořalka, dětské šťávičky, ale vydržely i horké zalévání kafe či čaje. Nikdy nezklamaly. Myslím, že ve své době postávaly hořčičné sklenky v kredencích většiny domácností v Čechách. Kamarád Láďa vlastnil jednu z pozůstalosti po rodičích ještě loni a láskyplně se jí chlubil. Když mu ji pak vnučka Terezka při jednom rodinném obědě rozbila, byl moc smutnej a opil se žalem.

Do nenávratného minula dnes už patří také stará dobrá koupelnová kamna známá z předkarmových, předbojlerových a předprůtokovoohřívačových časů. Onen robustně vznešený plechový válec na vodu tyčící se vedle vany, pod nímž si člověk toužící po koupeli musel nejdřív poctivě zatopit a trpělivě počkat, až se obsah ohřeje. U téhle vzpomínky má naše dědovská nostalgie tu výhodu, že kamarád Milda vlastní dodnes jeden prastarý exemplář, a má ho instalovaný na své chalupě v Jizerkách. Dost často tam za ním jezdíme a můžeme tedy to skvělé zařízení obdivovat osobně a bezprostředně. Milda je také na ně patřičně hrdý a za nic by je nevyměnil. Vždycky něžně pohladí cihlově červený válec se slovy: „Vy mi to, pánové, nebudete věřit, ale takové vykoupáníčko ve vlastnoručně ohřáté vodičce je daleko větší rozkoš, než když si jen tupě pouštíte anonymní tekutinu z nějakého toho moderního elektrického či plynového stroje.“ A má pravdu, všichni jsme si to už v jeho vaně vyzkoušeli.

Dala by se samozřejmě jmenovat mnohá další témata nostalgických vzpomínání nás starých tygrů. Jirka například rád vypráví o geniálním výrobku zvaném galoše, tedy o gumové obuvi, která se jen přetáhla přes bačkory a mohlo se v klídku a teploučku capkat nepohodou, Milanovým favoritem zase byla dětská naprosto nezdravá ďábelsky sladká laskomina „mejdlíčko“, a tak dál. Já bych se ale rád zmínil i o své slabosti. Víte, co mi hodně chybí a po čem nyju ve chvílích nostalgické exaltace? Po koňských koblížcích. A po vrabcích kolem nich. Ano, mám živě v paměti, jak po naší vesnici jezdí pan Fábera, pan Šulc, pan Kechner a pár dalších s koňskými potahy, přičemž sem tam některý z ořů lehce nadzvedne ohon a se stoickým klidem pošle k zemi hromádku krásných zelenohnědých valounů. Okamžitě přifrčelo hejno vrabčáků a začalo horečně hodovat. Museli spěchat, protože brzy přiběhl někdo z místních občanů s lopatkou a pytlem, neboť, jak známo, tahle koňská produkce je zdaleka nejlepším hnojivem do pařeniště či skleníku.

Je to tak, fascinovaně jsem přihlížíval těmto krásným koňsko-vrabčáko-lidským minipříběhům. Už drahně let žiju ve městě a od té doby jsem nespatřil ani koňský koblížek, ani vrabčáka, a tedy ani souseda, jenž k té kouřící hromádce pádí s lopatkou. Chybí mi to! Hodně mi to chybí. A víte, co je nejhorší? Že tenhle zážitek už není dostupný ani v mé rodné vesnici. Může se někdo divit, že mě z toho bere nostalgie?

 

 

 

 

 

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.2 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jana Šenbergerová
Jéje, to je hezké vzpomínání! Koblížky občas u nás potkáváme, koně chovají na statku. S vrabci se setkávám častěji. Bývá jich požehnaně v živých plotech kolem zahrádek, i v korunách javorů lemujících náměstí. Ráda je tam sleduji v městské kašně i v kalužích kdekoli. I k mému dětství patří sladké lusky svatojánského chleba. Dnešními zuby už bych ho asi nezvládla a carob, který se z něho dělá, se mu nevyrovná a kakao nenahradí, ani když se mu v rozemletém stavu podobá. Ráda bych se s ním ještě setkala. Jeho krásná, pravidelná a velmi tvrdá semena bych si dala do skleničky a chodila se jimi kochat.
Dana Puchalská
Svatojánský chlebíček roste stále.
Zdenka Soukupová
Jak je možné, že všechny zmiňované věci znám? No, asi proto, že jsem dojatá nostalgická babka. Aaaach jooo...
Libuše Křapová
Jano, jasně, my jsme ho také jedli :-) úplně mi to vypadlo z hlavy. Malé zelené koláčky, že? Nepletu se? Roste to vůbec ještě někde?
Jana Kollinová
Úžasná sonda do dob dávno minulých a přesto tak blízkých, nám sátníkům. V mých retro vzpomínkách na koňskými koblížcích hodovali chocholouši, potřásali chocholkou v labužnické extázi. Ještě jsem se zde, na i60, nesetkala se vzpomínkou na svatojánský chlebíček a s přibývajícími roky a články si myslím, že to byla pouze můj symbol dětství.
Dana Puchalská
I já si vzpomínám na mnohé z věcí o kterých je v dnešním fejetonu zmínka. Třeba po lázeňská kamna,měli jsme je v koupelně.. Děkuju za krásný nedělní fejeton.
Zdeněk Hart
Krásné, milé a jako vždy velmi vtipné. Takto bezvadně to může napsat jen profík. A to jste Vy, pane Poláku. Díky
Blanka Lazarová
Bydlím na kraji města a několik rodin tu má koně, takže koblížky potkávám. Nevadí mi. A na ty hořčičáky s nostalgií taky vzpomínám a chybí mi. :-)
Libuše Křapová
Pane Poláku, přijeďte na kafe :-) Přes obec už sice koníčci nejezdí, za to po louce a lučních cestičkách ano. Máme poblíž stáje, zatím se u nás kvůli koníkům a jejich pachovým stopám nikdo nezlobil. Pokud byste dal vědět, kdy přijedete, zapíchnu do nalezených koblížků praporek s nápisem - Zadáno :-)
Olga Škopánová
Mě zase chybí malé nádražíčko kde paní vyběhla z budky, zatočila klikou, spadly závory, vláček přesupěl a pak zase se skřípotem závory vytáhla.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 2. týden

Kam letos vycestovat - doopravdy, anebo jen virtuálně? Tématem kvízu tohoto týdne budou známé i méně známé turistické destinace z celého světa.