V této hluboce lidské atmosféře se ale vznáší potenciální riziko – totiž snaha některých jedinců vložit do sváteční selanky takzvanou vánoční fintu respektive fígl. Tím míním událost, kterou se oni jedinci pokoušejí buď významný den proložit nějakou potutelnou srandičkou, nebo si ho organizačně zjednodušit. Vybavuji si třeba, jak mi kdysi dávno jistá slečna Terezie, do níž jsem byl tehdy velmi zamilován, dala pod stromeček krásně zabalenou krabici od bot, ve které jsem nalezl cedulku: „Nic nedostaneš, pacholku, protože zlobíš! Už třikrát jsi přišel pozdě na rande a nechal svou hodnou, milou a krásnou Terušku čekat. Tvůj Ježíšek.“ Podobný fórek pak na mě později ještě jednou uplatnil kamarád Miloš. Ten mi zase do dřevitou vlnou vycpané obří krabice od televizního přijímače umístil obálku s rybářským háčkem a s vysvětlením, že on už na něj ulovil spoustu kaprů, tak prej abych taky konečně vytáhl nějakou tu čudlu.
Docela vychytralou fintu vymyslel loni na své tři děti bratranec Luděk. Už měsíc před Vánoci jim poslal fiktivní dopis od Ježíška. V něm jim podrobně vysvětlil, co si mohou pod stromeček přát a co nikoli. Mimo jiné v něm bylo například napsáno: „A protože, miláčkové moji, jsem už přes dva tisíce let starej chlap a tudíž se vůbec nevyznám v elektronice, rychle zapomeňte na počítače, mobilní telefony, herní konzole a všechny ty podobné krámy.“
Luděk má vůbec ke Štědrému večeru tvůrčí přístup. O rok dříve zase udělal z rozdělování dárků bojovou hru. Kluci našli pod stromečkem jenom kartičku s pokynem, kde mají hledat další instrukci a tak dál, takže dobrých dvacet minut putovali rodinným domkem, pátrali po dalších kartičkách, aby nakonec našli toužené předměty rafinovaně zastlané ve svých postýlkách, ve spíži za kompoty nebo v prádelníku pod ručníky.
O dvou svých vánočních fintách mi vyprávěl kamarád Láďa. Obě se týkají tchýně, která s nimi žije ve společné domácnosti. První je takříkajíc psychoekonomického charakteru. „Ona pokaždé nad dárky bědovala, kolik peněz to zase všechno stálo a jak bychom se měli mírnit. Takže my teď na nákladnější věci přilepujeme cenovku s daleko nižší částkou, než kolik stály, a pak lžeme, že to byla supervýhodná koupě ve slevě. No a maminka nás nakonec ještě pochválí a je klid.“ Druhý fígl byl jednorázový a poněkud zlomyslný. Láďa ho popsal: „Furt vychoubačně mele o tom, že je pořád čupr ženská, že by se klidně ještě mohla zase vdát a odstěhovat se od nás. Každý Vánoce pak podle starýho zvyku hází střevíc přes rameno, jestli jako padne špičkou ke dveřím a ona tedy půjde z domu. Tak jsem ukecal kamaráda ševce, aby mi vyrobil botu se špičkami na obou stranách a dal jí ho pod stromeček. Ať to má teda jistý, že jo! Jenže to nebyl moc dobrej nápad, museli jsme si pak vyslechnout vyčítavej proslov, že se jí chceme zbavit.“
Unikátní štědrovečerní fór se kdysi v mé rodné vesnici povedl panu Blažkovi, což byl náš obecní opilec. Dokonce z něj měl i slušný peněžní vývar. Vyrobil si z papundeklu perfektní zlaté prase na tyči a už dva měsíce před Vánocemi přijímal objednávky, do kterého stavení a v kolik hodin ho má přijít ukázat do okna. Inkasoval za to dvacet korun a zájemců měl víc než dost. Když jsme pak po svátcích tuto jeho akci v hospodě vyhodnocovali, zjistilo se, že ve většině rodin na to děti opravdu skočily a postily se do večera, a že pan Blažek tím pokryl své náklady na pivo a rum nejméně do konce února. Prohlásil dokonce, že to byly jeho nejštědřejší Vánoce v životě. Slíbil nám opakování napřesrok, bohužel k tomu ale nedošlo, protože celý další prosinec strávil v protialkoholické léčebně.
Někdo by možná podotkl, že výše uvedené události – a mohl bych jich popsat daleko víc – k důstojným svátkům vánočním nepatří. Že by lidé v ony dny měli být křišťálově korektní, napěchovaní čisťoučkými dušičkami a dobrými úmysly. Na to zcela alibisticky prohlašuji: „Já fakt nevím!“ A dodávám: „Veselé Vánoce, přátelé!“
