Usmíříme se. Odpustím mu. Omluvím se. Taková novoroční předsevzetí slyšíme málokdy. Když se někdo rozhodne změnit svůj život, začít něco v novém roce dělat jinak, lépe, zpravidla jde o záležitosti týkající se zdraví, jídla, vzhledu, vzdělávání, práce. Ale zlepšení mezilidských vztahů se mezi novoročními předsevzetími objevuje málokdy. Přitom právě vztahy jsou tím nejdůležitějším, co má vliv na to, zda je náš život kvalitní nebo se trápíme.
Psychologové se shodují, že nejčastější příčinou komplikovaných vztahů v rodinách či mezi přáteli nebo partnery je neschopnost odpouštět. Nebo neochota. Odpouštění je často považováno spíše za slabost než za ctnost hodnou obdivu. V současné době zaměřené na úspěch a výkon mnozí lidé považují odpouštění křivd víceméně za nežádoucí.
„Mnoho lidí se někdy v životě setká se lží, zraňující komunikací, ignorováním, přehlížením, zesměšněním, nevěrou, zraněními s období dětství, dospívání, nespravedlnostmi doma, na pracovišti, ve světě. Ve vztazích často nastávají bolestivá zranění a paradoxně nás nejvíce zraňují nejbližší lidé a my zraňujeme ty, které zranit nechceme. Pokud je ale neuzdravíme a neodpustíme, mohou mít na náš život dlouhodobý vliv,“ uvádí psycholog Pavel Rataj.
Usmíření a odpuštění neznamená ignorování nespravedlností, křiv, zla. Někdy je problém v tom, že lidé nemají jasno, co si pod pojmem odpuštění vlastně představit.
„Měla jsem v práci kolegyni, která škodila všem. Byl to takový ten typ, který něco zaslechne a za hodinu to všichni vědí ve značně upravené podobě. Když mě jednou viděla v kuchyňce, jak jsem šéfovi sundávala ze svetru kousek rohlíku a oba jsme se u toho smáli, další den si celá firma povídala o tom, že jsme se líbali, že spolu držíme a za dva dny se to doslechl můj manžel. Ta potvora dokázala udělat z čehokoli malér, krizi, byla mistr v pomlouvání a lžích. Tehdy jsem si to s ní hodně tvrdě vyříkala a ona mi pak dál škodila kde mohla,“ vypráví sedmdesátiletá Vladěna. Loni se shodou okolností s bývalou kolegyní potkala. Zjistila, že patří do rodiny sousedů, kteří se nastěhovali do vedlejší vilky. „Najednou jsem ji viděla vedle na zahradě. Vzedmula se ve mně vlna zlosti. I po letech jsem si vybavila, jak byl kvůli její lži manžel nešťastný, jak jsme se hádali. On té lži tehdy yuvěřil, podezíral mě z nevěry s nadřízeným, bylo to celé nechutné, ponižující a trvalo, než jsme si to doma vysvětlili, než mu došlo, že to byly jen sprosté pomluvy,“ vypráví.
Bývalá kolegyně ji po pár měsících navštívila na zahradě a omluvila se jí. „Bylo to zvláštní. Ona si to pamatovala, zřejmě si celou tu dobu uvědomovala, že udělala něco špatně. Za půl roku na to jsem se dozvěděla, že zemřela. Měla nevyléčitelný nádor. Stydím se, že jsem tehdy její omluvu přijala chladně, že jsem jí nedokázala říct, že jí odpouštím,“ vypráví Vladěna.
Jedná se o extrémní případ, ale mnohdy právě neschopnost odpustit křivdy vede k neshodám, k trápení. Mnozí lidé si myslí, že když neodpouštějí, znamená to, že jsou silní, jenže opak je pravdou. Neschopnost být velkorysý a odpustit bývá mnohdy spíše projevem slabosti.
Jenže současná doba odpouštění příliš nepřeje. V kurzu jsou lidé, o kterých se říká, že jsou draví, nároční na sebe i ostatní, kteří se umějí prosadit. „Odpouštěním na sebe neupozorníme, nedostaneme se do zpráv. Odpuštění je nesnadný, obtížný a často bolestivý proces, nemůžeme za ně nic vyžadovat, nic očekávat a zdá se být nespravedlivé – proč bych měl vlastně odpustit?“ uvedl psycholog Dalibor Špok.
Proces odpouštění, vysvětlování jeho podstaty a důležitosti, je častým tématem rozmluv s psychology a terapeuty. Poměrně často se totiž ukazuje, že za nejrůznějším trápením či neshodami v rodinách jsou právě staré křivdy. Něco, co lidé nejsou schopni odpustit, přenést se přesto, jít dál.
Když v jedné rodině před časem zemřel dědeček, pětaosmdesátiletý všemi vážený pán, jeho žena se svěřila dceři s tím, že ji léta podváděl.
„A proč jsi se s ním nerozešla? Jak to, že jsi nám to nikdy neřekla? Vždyť my jsme vás vždycky měli za ideální pár.“
„My jsme nebyli ideální pár. Měl několik vztahů. Byl prostě sukničkář. Věděla jsem to celý život.“
„Ale jak jsi to mohla vydržet? Vždyť jsi se k němu hezky chovala, starala jsi se o něj, když byl nemocný.“
„Já jsem mu odpustila. Vyříkali jsme si to, to už mu bylo přes padesát, zklidnil se. Řekl mi, že ví, že dělal chyby, že mi ublížil, že se omlouvá. A já mu odpustila. Ještě dlouho jsem cítila ponížení, ublíženost, ale promyslela jsem si, co bych získala a ztratila odchodem od něj. A víc bych ztratila než získala. On byl prostě takový a právě proto mě přitahoval. Když jsem si ho brala, věděla jsem, že je frajer, za kterým se otáčí ženské a on za nimi. Prostě jsem mu odpustila a dál se v tom už není třeba babrat.“
Ne vše se dá odpustit a ne vše je dobré odpustit. Každý totiž považuje za křivdu něco jiného, někdo je více citlivý, někdo naopak odolný. Ale zkusit nahradit pocity ublíženosti a zlosti uvažováním o odpuštění může být docela zajímavé předsevzetí. Protože odpuštěním neděláme dobře tomu, kdo nám ublížil, ale především sami sobě.
