Dokázat odpustit křivdu je těžká disciplína. Ale určitě dobré předsevzetí

Těžko odpustit někomu zlý úmysl …

Myslím si, že lidé, kteří ubližují záměrně. jsou vlastně chudáci - nešťastní ve svém životě, nespokojení sami se sebou a kteří řeší svoje problémy a křivdy tím nejblbějším způsobem - ubližují druhým (ať taky vidí!) ... Co s nimi? Nevšímat si jich a neživit v sobě jejich ublížení - nedělat jim radost, že měli "zásah" ... Já jsem takové lidi ve svém životě naštěstí moc nepotkávala ...

Na to je jediný recept nenechat si ubližovat vytěsnit takové lidi ze života. Poznala jsem typ lidí, kteří odpuštění brali jako slabost a signál, že ubližovat se může dál. S takovými lidmi je třeba bez milosti zatočit.

Neodpuštění mne přivedlo k návrhu na rozvod. Jenže jsem v té době vydala život Bohu. Bůh nás vede k odpouštění, ale dává k němu i sílu, když si o ní řekneme. Mockrát jsem volala k Bohu: Podívej se, Bože, co zase řekl, co udělal, co mi ublížilo! A Bůh vždy na takové modlitby odpovídal: Vždyť na tom nezáleží, nebo: nejsi o nic lepší nebo: jeho zlost trestá nejvíc jeho samotného, je to vlastně chudák. A tak už 33 let trénuji odpouštění. Manžel má své slabosti, ale já taky a dnes už si dokážeme pomáhat. Děkuji Bohu, že jsem poslechla a nerozvedla se.

Odpuštění - nemám v tom pořád jasno. Snadno odpustím někomu, kdo ublížil omylem a lituje toho. I tomu, kdo ublížil se zlým úmyslem a byl potrestán. Třeba se napraví. Ale když někdo ubližuje opakovaně? Schválně nebo si to ani neuvědomuje? A není síla to řešit, jen ignorovat, vyhnout se. A odpustit? Možná přemýšlet o jeho důvodech? A taky o sobě? Kdybych byla věřící, tak ten kousek otčenáše: "a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům" by mě znepokojoval, protože to asi nedokážu.

Souhlasím,že je třeba odpouštět, protože vztek a zloba pak ubližují navíc tomu, komu bylo třeba ublíženo. Ale bohužel z některých ublížení bolí srdce až do smrti, a to i tehdy, když jste třeba odpustili.

Kdysi dávno provedl můj bratr něco hodně ubohého, strašně jsem se za něj styděla. Sestra mi tenkrát řekla" Kašli na to, je to náš jediný brácha. Má chyby, ale taky klady, ne?" Přemýšlela jsem o tom, odpustila mu a usmířila se s ním. Zemřel nečekaně a já byla šťastná, že mezi námi nebyla zloba. Odpouštíme kvůli sobě, ten, na koho jsme naštvaní, bývá v pohodě. Ovšem nejtěžší(alespoň pro mne) je odpustit sám sobě.

Dovolím si pouze přidat k tématu několik aforismů a bonmotů. Dva humornější, dva vážné. První tři jsou moje, ten čtvrtý, krásný!, napsal Steve Taylor, což je americký zpěvák křesťanského rocku. První české přikázání: Úspěch neodpustíš. Závistivce nejvíc dožerete, když jim odpustíte. Když někomu odpustíte, tak to nezmění vaši minulost, ale může to změnit vaši budoucnost. Odpustit jinému člověku neznamená zbavit jej zodpovědnosti. Znamená to zbavit se bolesti, kterou vám způsobil.

Člověk by neměl odpouštět pokud někdo ubližuje záměrně pouze jen pro svou osobní radost či zábavu. Takovým lidem by se měla vystavit stopka.

Také se mi stalo, že jsem se dlouho trápila tím, že mě ona osoba pomlouvá. Tady nepomohlo si to vyříkat, protože ta osoba tvrdila, že nic neprovedla. Až jsem si jednou řekla sama pro sebe, že už se tím trápit nebudu a ať si to přebere sama se sebou, já ji odpouštím. Jednou na to přijde sama. Nevím zda na to přišla nebo ne, ale od té doby co jsem si to řekla, se mi strašně ulevilo. Pokud se potkáme, tak si sice nemáme co říct, ale na slušnou otázku jsem vždy slušně odpověděla. Byly to dvě osoby na sobě nezávislé, které se ani neznaly. Ale já se nad tím povznesla a ony si to musí srovnat samy se sebou. Možná na to jednou přijdou, ale možná ne. To už ale není moje věc... odpustila jsem jim, ale od jedné to v srdíčku zůstalo někde dole uzavřené.