Dokázat odpustit křivdu je těžká disciplína. Ale určitě dobré předsevzetí

Odpustím prkotinu, ale pokud mi někdo ublížil tak, že mě to hodně zasáhlo, tak neodpouštím. Jde to se mnou celý život.

Omluva je přiznání vlastní chyby a pokud se mi "někdo" omlouvá, tak říkám: Mně se neomlouvej a pokud máš potřebu se omluvit, omluv se sám sobě a zároveň si odpusť, že sis něco takového ke mně dovolil/a.

"...odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům..." Snáz odpustíme, když si přiznáme, že ani my nejsme bez chyby. Odpustit, ale nemusí znamenat zapomenout. Pokud znám chyby druhého, je dobré být opatrný a chránit se před dalšími zraněními.

:-) Móda morálního přepychu a šlechetnosti ve stínech tušení a souvislostí následků vztahových křivd a podrazů; obtížné pochopit i napravovat... :-)

Kdesi jsem četla, že chybovat je lidské a odpouštět božské. Nemám potřebu nosit s sebou (často pouze domnělé) křivdy. Nejsou jen břemenem ublíženého, ale i ubližujícího, přestože si toho nemusí být vědom. Souhlasím s Eviným pohledem na věc. Proč si dělat ze života peklo? Nikdo tím nic nezíská, jenom ztratí.

Já nemám ráda napjaté mezilidské vztahy, několikrát jsem dokázala z těchto důvodů odpustit. Ono je dobré zamyslet se také nad tím, proč se druhá strana zachovala, tak jak se zachovala. Jeden přiklad za všechny. Manžel si našel o 13 let mladší ženu, rozvedli jsme se. Nyní se všichni scházime, syn s rodinou byl s nimi na společné dovolené, často si spolu telefonujeme , podporujeme se navzájem. A PROČ?? Nebylo to hned, ale došla jsem k poznání, že jsem v našem manželstvi byla taková ta vůdčí osobnost a to mu vadilo. Poznal jinou pokornější a bylo to. Takže nač se trápit zlobou, zkrátka život je kratký, tak vše zbytečné odložme sttanou. Já jsem to dokázala a jsme opravdu všichni dobrá parta.

Ne všichni lidé jsou podobně splachovací.

Nestalo se mi nikdy,že bych měla něco někomu odpouštět. Vždy se dívám na lidi jako na omylné, dělající sem-tam něco dobrého nebo zase špatného.Nedělám si o nikom iluze.Spíš si některé ,co si o sobě moc myslí,představím,jak usilovně tlačí na WC - a jejich jakákoliv vznešenost je ta tam. Jsem realistická a skoro nic mne nevyvede z míry, máloco se mě dotkne,jsem spíš vždy nad věcí,nohama na zemi.

Ano a to je ta klíčová otázka co odpustit, protože každý cítí křivdy s jinou intenzitou a nikdo nechce být za hlupáka, který odpustil to co odpuštěno být nemělo.