Měl jsem totiž odstrašující příklad ve strejdovi Oldovi z Plzně. Ten byl tlacháním na tohle téma naprosto posedlej. Jednou se nás haranty dokonce snažil přesvědčit, že za první republiky bylo deset deka šunky daleko větší porce než dnes. Anebo nám vyprávěl, jak se tenkrát nad úplně každým políčkem za jásavého pípání třepetal skřivánek a pod ním fešné venkovské dívky se zpěvem lidových písní vázaly obilí do snopů. S postupujícím věkem byl Olda svou staromileckou ideologií stále zblblejší. Například si myslel, že dřív byla kvalitnější i skla v brýlích. „Tenkrát ti doktor napsal brejle a šmytec, dneska tě zkoumá na všelijakých přístrojích, pak vyfasuješ tlustý okuláry a stejně vidíš prd.“ Každý ze svých referátů z časů minulých pak náš skvělej strejda končil něžným povzdechnutím: „Ach jó, vy kluci ušatí, takový věci vy už nezažijete. Dnešek stojí za hovno!“
O tom, zda dnešek stojí oproti minulosti za exkrement, nechci diskutovat. Ponechávám to v rovině proslulého výroku majora Terazkyho z Černých baronů: „Čo bolo, to bolo!“ Ovšem s jednou výjimkou, a tou je Gothajský salám neboli Gothajda, Gothajíček, Gothajánek. Císař mezi masnými výrobky, král chuťových pohárků, vévoda slastného pomlaskávání… prostě pošušňáníčko všech pošušňáníček.
Nejdřív popíšu svůj milostný poměr ke Gothajánkovi. Je, respektive byl to můj věrný životní souputník. Už když jsem na drobných dětských nožkách cupitával do základní školy, nosil jsem si ho v aktovčičce mezi chleby s máslem na sváču. I na gymplu jsem vždy roztouženě očekával velkou přestávku, abych do něj mohl vášnivě zarýt chrup. Coby chudobnému studentu vejšky mi Gothajský salám pomáhal řešit časté chvíle, kdy bylo hodně hluboko do kapsy. Byl totiž levný, ale vždy chuťově spolehlivý. Jemně opepříčkovaný Gothajíček, posypán cibulkou a zakapán octíčkem mě doprovázel při prvních pobytech v hospodách. Smál se na mě z chlebíčků, z obložených mís i z vánočního bramborového salátu podle receptu babičky Kláry z Chomutova. Obalený v mouce, vajíčku a strouhance mi často nahradil klasickej řízek. Miloval a ctil jsem tento skvostný produkt, jehož perfektní složení geniálně vymyslel řezník Johann Daniel Kestner z města Gotha v německém Durynsku.
Proč už není Gothajský salám mým gastronomickým milencem? Proč mi vlhnou oči při vzpomínkách na krásné spolu prožité chvíle? Protože „čo bolo, to už terazky sú něni,“ jak by řekl výše uvedený major z Černých baronů. Jako asi každej normální člověk jsem rád za Sametovou revoluci, ovšem jeden hřích jí nedokážu odpustit. Zavraždila totiž Gothajský salám neboli Gothajdu, Gothajíčka, Gothajánka. Cituji z hesla Gothajský sálám ve Wikipedii: „Po zrušení závaznosti bývalých státních a podnikových norem počátkem 90. let došlo k prudkému snížení jeho kvality. Přijetím vyhlášky 264/2003 došlo k částečnému zlepšení, protože ta stanovila, že musí obsahovat alespoň 40 % masa. Přesto se jedná o méně kvalitní výrobek složený hlavně z náhražek, jako je drůbeží separát, kůže, sádlo, voda, škrob a jiná plnidla a zahušťovadla.“
Hrůza! Zločin! Historický přehmat! Místo aby Gothajáček byl zařazen mezi sedm divů světa, aby mu byly vybudovány pomníky před každým uzenářstvím, aby řezník Johann Kestner dostal Nobelovu cenu in memoriam, aby jméno Gothajského salámu nesly bulváry a hlavní ulice ve světových metropolích, místo aby vzniklo jedenácté boží přikázání „Nebudeš Gothajského salámu šiditi,“ sypou do něj drůbeží separát, kůži, sádlo, škrob a jiná plnidla a zahušťovadla. Proč za to někdo nesedí na doživotí? Proč neprobíhají stotisícové demonstrace za Gothajáček, proč neintervenují poslanci v parlamentu českém i evropském? To fakt nechápu!
Jak jsem uvedl na začátku, nechci být staromileckým mentorem, co takzvaně vopruzuje nostalgickými vzpomínkami. Ale pokud někdy nastane chvíle, že se kolem mě sesype mé milované prapotomstvo, pohladím tu drobotinu po hlavičkách a řeknu: „Ach jó, vy kluci ušatí, takový věci, jako byl dobrej Gothajskej salám, vy už nezažijete.“ A možná, stejně jako strejda Olda z Plně dodám: „Dnešek stojí za hovno!“
