Moje křižovatka života: Vynucené odtržení od snu

já jsem chtěla být archeoložkou, vykopávat nějaké poklady a zajímavé věci. Osud mě odvál na geometřinu,což je něco zcela jiného. Tak aspoň teď v důchodu občas chodím s hledačkou a nadšeně kopu většinou všelijaké blbosti....

:-) :-) "Onehdy jsem po ránu točil klikou lanovky, když jsem předtím posnídal trochu teplé žemle, a v dáli mě zdravila svými větvi jasan, ... vždycky takhle po ránu s přírodou si řvu... :-) :-) Š+G

Rozumím Vám, Jano, byla jsem němčinářka na jazykové škole, kde jsem musela mluvit neustále. Mou neléčitelnou nemocí, která si s učitelstvím nerozuměla, byla pravidelná ztráta hlasu, nejprve jednou, pak už dvakrát do roka. Při onemocnění mě lékař nechával doma 3 týdny a varoval mě, ať ani nešeptám. Z učitelky němčinářky jsem se stala archivářkou ve Vojenském ústředním archivu a pracovala jsem s německou dokumentací. Na různých návštěvách a konferencích jsem také musela mluvit, ale jen nárazově. V archivu se mi líbilo a učitelství jsem nepostrádala. Hlas mám však poškozený celý další život.

Díky, Jano, za sdílení krásných i trochou smutných životních zkušeností :-)