Výuka dějepisu v době mého mládí preferovala především revoluční hnutí a revoluce jako takové. Hrdiny byli husité, pak anglická revoluce a poprava krále Karla, vzorem byla také Velká francouzská revoluce – tam už s popravou krále i královny, no a samozřejmě vzor všech vzorů – VŘSR, tedy Velká říjnová socialistická revoluce. O té jsme se učili opravdu podrobně a hrdinství tehdejších ruských revolucionářů v čele s neopakovatelným a nedostižným Leninem mne pomalu ale jistě začalo unavovat a štvát.
Na základní škole jsem to jen se stále větším znechucením poslouchala – byly by mne zajímaly v dějepise jiné věci, ale o těch jsme se neučili nebo jen pomálu.
Na střední škole jsem zjistila, že můj oblíbený předmět dějepis máme jen omezenou dobu – a hned v první hodině jsme se od soudruha profesora dozvěděli, že vzhledem k nízkému počtu hodin se budeme v dějepise věnovat především revolucím.
Ach bože, zase. A tak jsme od husitů během pár hodin postoupili k té dokonalé VŘSR a omílali ji ze všech stran – až mne jednou napadlo. A co car? Co se stalo s carem? Tohle nám jaksi nikdo neřekl, což jsem považovala za nedostatek nebo přehlédnutí – a nenapadlo mne nic lepšího, než se přihlásit a zeptat: Soudruhu profesore, co se stalo s carem?
Soudruh profesor mi neodpověděl, jen cosi zamumlal, naštěstí zazvonilo a já během přestávky přestala na cara myslet.
Ovšem brzy jsem byla vyzvána dostavit se do ředitelny a tam čekali dva pánové, soudruh ředitel odešel – a začal výslech, během kterého se neustále opakovala stejná otázka: Kdo ti to poradil?
Nejdřív jsem ani nechápala, co. Pak mi došlo, že mají na mysli mou starost o cara. No nikdo mi to neporadil, prostě mne to zajímalo. Nevěřili, byli nepříjemní, hrozili vyhazovem ze školy – byla jsem v prvním ročníku a vyděšená k smrti. Nic ze mne nedostali, ono ani nebylo co – a pak ještě ke mně přísně promluvil soudruh ředitel, že jako mám myslet na svou budoucnost a jaké by mohlo mít mé chování důsledky atp.
Když jsem pak naprosto zděšená vylíčila tuto nepříjemnou příhodu doma, můj táta, nevzdělaný, ale bystrý horník, mi řekl: Jak jsi chytrá, tak jsi blbá. Jak se můžeš takhle ptát?
Málem jsem brečela. A co se teda stalo s tím carem? Co já vím, na to táta. Jak znám komunisty, tak ho zabili.
Mnoho času jsem pak věnovala úsilí zjistit, co se s tím carem vlastně stalo. A až za hodně dlouho jsem se dozvěděla pravdu – soudruzi komunisté skutečně dovedli revoluci k dokonalosti a pro jistotu povraždili cara i s rodinou.
Ale tohle nebyl hřích mládí, spíš hloupost mládí.
Hřích následoval.
Hrozilo mi vskutku vyloučení ze školy a zachránil mne jen můj výborný prospěch a také reprezentace školy v literárních a jazykových soutěžích.
A tak jednoho dne přišla soudružka učitelka, která nás měla na češtinu, a řekla – Renato, zúčastníš se literární soutěže k výročí Vítězného února. – A když viděla můj ne příliš nadšený výraz, dodala: Víš, že to máš ve škole nahnuté. Tak musíš. Něco napiš.
A já tedy napsala báseň Soudruh Gottwald. Povedla se mi. Bohužel. Ve své kategorii jsem tehdy vyhrála. A báseň vyšla dokonce v našem školním časopise. A také ji otiskli v gymnaziálním časopise na gymnáziu, kde studoval můj bratr. Zhrozil se. Já ostatně též.
A pak se konalo veřejné shromáždění k výročí Února na náměstí. Byli jsme tam povinně všichni studenti středních škol z celého města, také tam byli soudruzi profesoři a soudruzi milicionáři a vůbec soudruzi.
A na tribunu vystoupila mladá recitátorka ověnčená několika cenami za recitaci – a velice procítěně recitovala tu mou báseň. A uvedla i jméno autorky.
Bylo mi na omdlení, a to jsem ještě o Gottwaldovi nevěděla to, co dnes.
Text té básně mám dodnes doma.
Připomíná mi můj hřích mládí.
