I když jsem to měla v plánu aspoň čtyři roky, věděla jsem, že to tak brzo nebude. Ale protože u mě od plánů ke skutkům není daleko, letos jsem to pojala skoro jako vstup do nového roku. V únoru jsem už otálet nechtěla, a tak jsem si zarezervovala stíhačku, na 20ti minutový let. Jelikož se mi blížil sezónní termín zmrzliny, termín jsem si dala až na 22.11. Takže to můžeme pojat jako zahájení i závěr roku 2024.
Vše mi vycházelo podle plánů, prodej zmrzliny, odpočinek v Anglii u dcery, ale čím víc se termín blížil, tím více jsem se těšila. Byla jsem zvědavá, jestli aspoň tentokrát na mě přijde nějaká nervozita nebo obava, ale nic z toho se nekonalo. Let byl v Brně a tak mě čekalo menší cestování. Začínám si myslet, že letiště v Brně mi chce každou cestu k nim zpříjemnit, protože jako obvykle byla na trase Kojetín-Brno výluka. Jediná výhoda, že jsem necestovala s kufrem, ale jenom s baťůžkem.
Den předem mi volala paní Slezáková, aby mi připomenula let, s tím že nám počasí vyjde. A tak druhý den brzo ráno jsem se vypravila na cestu. Celou noc sněžilo, ale štěstí stálo při mně, že i v tom počasí, když jsem viděla na nádraží časy o zpoždění, se mě toto netýkalo a jeli jsme načas. V Brně nás ovšem autobus vysadil na mě neznámém místě, a tak jsem ještě hledala nádraží, abych se dostala autobusem na letiště Tuřany. Opět při mně stála štěstěna a zvládla jsem to rychle a za slunečného počasí. Od Přerova totiž nebylo po sněhu ani památky.
Na letišti v Tuřanech jsem našla podle zaslané mapy, kde se mám hlásit a odkud poletím. Létá se z bočního letiště, mimo hlavní dopravní plochu. Na vrátnici jsem dostala vizitku, bez které bych se nikam nedostala, a protože jsem měla ještě čas, posadila jsem se na chvíli, než si zavolám pro odvoz. Při povídání s vrátným a jeho spolupracovníky čas rychle uběhl, ale než jsem stačila zavolat, ozval se mi telefon a stejně příjemný hlas paní Moniky, který mi potvrdil let, se mě zeptal, kde jsem. Když jsem potvrdila, že už jsem na vrátnici, tak řekla, že si pro mě jede.
Odvezla mě na příslušné místo, abychom dořešili potřebné a při výstupu z auta jsem si všimla stíhačky. Tak tou asi poletím, pomyslela jsem si. Paní Monika mě seznámila s pilotem, kterým byl ing. Antonín Karmazín, vyplnila poslední papíry, které jsem podepsala a odešla mi pro kombinézu a helmu. Mezitím mě pilot vysvětlil na malé stíhačce, jak bude let probíhat.
„Přemetů se nebojíte?“
„Ne.“
„Vzlétneme, stoupáním se dostaneme do potřebné výšky, uděláme přemet do strany, potom na druhou stranu. Chvíli poletíme naležato, potom to vyrovnáme a uděláme přemet hlavou dolů a chvíli tak také poletíme. Nakonec si zopakujeme boční přemety a poletíme na přistání. Bude to v pohodě?“
Při popisu letu předváděl s malou stíhačkou vše, jak bude let probíhat. „Určitě, nemám s tím problém.“
„Kdyby vám bylo špatně, stačí říct, budeme propojeni mikrofonem, který budete mít zde na helmě.“
Nebudu Vám vyjmenovávat hodnoty v číslech, které mi povídal, ty mi v hlavě nezůstaly. Pamatuji si pouze, že při obratech bylo přetížení 2G a 3G a výška 3 000 – 4 000 metrů. Mezitím mi paní Monika donesla kombinézu, do které jsem se navlékla, vyzkoušela helmu a pilot si mě odvedl k letadlu a do hangáru, kde mě čekalo školení na sedačce. Jak budu připoutána, na co nesmím sahat, jak mám reagovat a co dělat, kdyby nastala problematická situace a my se museli katapultovat. Bylo toho opravdu hodně a pamatovala jsem si sotva třetinu, ale ty nejdůležitější body mi snad v hlavě zůstaly. Například, že za sedačkou je menší padák a za co zatáhnout, abych se vystřelila … Mezitím se nám počasí zhoršilo a obloha se dost zatáhla.
„Já se vystřelím první?“ zeptala jsem se. „Jasně, pilot opouští kabinu vždy jako poslední.“ „Takže, když nebudu vědět co mám dělat mi poradíte, že? Protože jsem si toho moc nezapamatovala.“ Řekla jsem se smíchem. „Nebojte se, vše vám budu napovídat.“ Odpověděl pan Karmazín. Celé školení a vysvětlování trvalo asi 15 minut, za společného smíchu a humoru. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by mohlo dojít k nějakému problému.
Jedno školení skončilo, přišel technik a majitel firmy pan Michal Veselý a mě čekalo další povídání, tentokrát nejdřív jak se dostanu do stíhačky, a také jak vylezu ven. Jelikož první stoupačka byla dost vysoko, dostala jsem klasické schůdky, díky kterým jsem „krásně“ vylezla nahoru a mohla se usadit. Další spíše vysvětlení, opět co mohu a na co nemám sahat, než školení bylo asi na 10 minut i se zapojením mikrofonu a jeho zkouškou. Upřesnil mi, jak odklopím skleněnou kapotu, kdybych ji potřebovala otevřít. To jsem si mohla vyzkoušet, a tak vím, že bych to zvládla kdyby bylo potřeba i bez další rady.
To už pilot seděl na předním sedadle a začala poslední fáze přípravy. Byly nám odpojeny pojistky pro odpálení sedadla v nouzi. Teď už jsem se nemohla ani nadzvednout, abych se nevystřelila. Nevím, ale mohlo by to být zajímavé, kdybych ještě na zemi lítala vzduchem.
Pan Veselý zavřel kapotu, pilot se spojil s odletovou věží pro povolení ke startu. Obě kamery byly spuštěné a stíhačka Albatros L-39 se po zapnutí a nahřátí motoru začala rozjíždět. Jedna kamera snímala mě za letu a druhá snímala vše před námi. Popojeli jsme na dráhu 9, start byl povolen a já ucítila, jak jsem byla lehce vtlačena do sedadla. A už jsme se odlepili od země. Pilot mě vždy připravil na to, co bude provádět a zda je všechno v pohodě. Krásný pohled byl, když jsem viděla před sebou ty tmavé mraky a hle, najednou jsem neviděla nic, jen bílo, jako rozlité mléko. Trvalo to asi 30 sec. (podle dostupného videa) Sotva jsem si pomyslela, jak v tom mohou létat, tak jsme byli nad mraky. To byla teprve nádhera, mraky vypadaly jako nějaká jemná peřina a já si mohla říct, že jsem v nebi. Let bílou peřinou a potom nádherně modrá obloha, prostě jsem si připadala jako v pohádce. Pokud jste letěli letadlem, když bylo zamračeno, tak ten pohled nad mraky znáte.
Dále se to popisovat nedá, výkruty, přemety… V té rychlosti jsem nepoznala, kde je zem a kde nebe. Odhadovala jsem pouze podle pocitů a tlaku popruhu přes ramena, že asi budu vzhůru nohama. Let byl započítán od zapnutí až do vypnutí motorů. Čas letu jsem si mohla sledovat na kameře, která mě snímala. Po okolí jsem se nekoukala, protože to byla stejně jen nádherná bílá peřina a azurově modré nebe a v té rychlosti, jsem to ale stejně moc nestačila sledovat. Než jsem si uvědomila, že modrá obloha je nade mnou, tak už byla dole nebo na boku. Na kameře jsem postřehla čas 25:32 a v tom mi pilot oznámil, že jdeme na přistání. Z nádherně modré oblohy jsme opět vpluli do mléčných mraků a po chvíli jsem už viděla i zem pod námi. A za chvíli jsme byli zpět na zemi. V kombinéze a bundě jsem si připadala jako medvěd, ale co, tady se na krásu přece nehledí. Hlavně, že jsem si to užila. A to opravdu UŽILA.
Prostě, co víc dodat, nádhera a pocit štěstí. Možná jsem v minulém životě byla nějakým ptákem, že tolik miluji výšky. Když jsme přistáli tak jsem si uvědomila, že jsem se večer koukala na katastrofický film „Katastrofa letu č. 19“. Ale ani to mi nedodalo strach, obavu nebo nervozitu.
Stejně mě nikdo a nic od výšek neodradí. A tak mám další splněný sen, který byl opravdu parádní. Ale seskok padákem, je pro mě vždy na prvním místě. Takže, příští rok jdu opět skákat. Ale nebojte se, další sny na splnění ještě čekají…
Všichni byli milí a příjemní, a i toto přispělo k nádhernému zážitku. Tím bych ještě jednou poděkovala paní Monice Slezákové, pilotu Antonínu Karmazínovi i technikovi a majiteli firmy Michalovi Veselému.
Ještě musím dodat, že fotky na zemi nafotila a natočila paní Monika, které jsem svěřila svůj mobil. Snímky se mnou jsou z kamery, která snímala mě a pár snímků z kamery, která byla umístěná za pilotem a snímala celý let. Snad se Vám můj splněný sen s fotografiemi bude líbit a článek snad i trochu pobaví.
