Takové to (domácí) závodní žvýkání
Školní jídelna. FOTO: ČTK

Takové to (domácí) závodní žvýkání

22. 11. 2024

Jíst se musí, to dá rozum. Bez jídla bychom to nedali, a to by byla škoda. Jde jen o to, co jíme, kde jíme a jak jíme.

Když jsem byla malá, jídlo mě jen zdržovalo. Maminka se obávala, že se naše rodina dostane do hledáčku sociálky, jelikož jsem vypadala, jako by mi doma nedávali najíst. Dokonce jsem v sedmé třídě skončila v ozdravovně, protože jsem vážila 32 kilo. V ozdravovně vařili dobře. Ostatní děti vymetaly talíře, já se snažila, ale moc jsem tomu nedávala.

Neměla jsem náběh na anorexii, to zas ne, jen mi prostě stačilo sem tam jablko, sem tam půlka krajíčku chleba.

Když jsem začala chodit do školy, nastalo devítileté období (ne)obědvání ve školní jídelně.

Nikdo po mně nemohl chtít, abych tam cokoliv pozřela, když jsem jedla jako vrabeček i doma! Naší školní jídelně se říkalo Maxim. Tatínek mi jednou na můj dotaz vysvětlil, že tam dřív, za dob první republiky, byl restaurant U Maxima. Nejnoblesnější podnik v našem maloměstě. Když jsem pak v Paříži viděla restaurant stejného jména, pochopila jsem, že takový podnik je prostě úplně nejvíc nejlepší mezi restauranty.

Náš Maxim byl pravým opakem. Táta řekl, že ve zdravotnických novinách byl náš Maxim, takto jídelna, vyhodnocen jako druhý nejhorší v republice. Tak toho premianta bych chtěla vidět, tam musely děti jíst z ešusu a sedět u toho na pařezu.

Už vstup do jídelny znamenal pro mě utrpení. Na ten zápach špinavého hadru, jímž se utíraly vikslajvantové ubrusy, na ten nelze zapomenout. Můj už tak malinký žaludek se stáhl do velikosti špendlíkové hlavičky.

Dveřmi se vstoupilo do přítmí. Podél zdí visely kabátky a bundičky nebohých strávníků. Odtud se šlo rovnou do jídelny, dlouhé a ponuré místnosti, plné stolů a židlí. Na každém stole trůnila vázička s umělou květenou. Vázičky sloužily coby odkladiště tlustého masa, nemožného pozřít, jež jsme byli nuceni pod různými pohrůžkami konzumovat. V nestřežených okamžicích jsme jím plnili vázičky, protože bystré oko dozoru sledovalo odnášení zbytků a nebohé provinilce vracelo zpátky ke stolu dojíst tu hrůzu.

Některé stoly nebyly určeny k sezení a stolování. Na nich byly umístěny lavóry a kbelíky, zachycující dešťovou vodu, kapající z děravé střechy.

Dodnes vidím před sebou laskominy, jež nám byly předkládány. Šunkofleky bez šunky, univerzální hnědé omáčky s rozvařenými knedlíky a třesoucím se tlustým kouskem masa, které bylo zřejmě podušené, nikoliv pečené, hrachovka politá tukem, zemlbába bez ovoce a bez sněhové čepice, stvořená pouze z rohlíků, nacucaných oslazeným mlíkem, nedovařené případně rozvařené a vždycky nahořklé brambory s malinkým kousíčkem masa, vyvařeným z veškeré chutě, barvy došeda…

Polívku jsem se nikdy neodvážila ochutnat. Jen pohled na vlažnou vodu s pár kousky mrkve mi stačil.

Jediné, co jsem byla schopná malinko sníst, byla čočka s půlkou krajíčku chleba, ovšem nesměla mi být politá tukem, což se bohužel dost často stalo.

Když jsem skoro denně byla vracena zpátky ke stolu, abych dojedla, co jsem prostě sníst nemohla, maminka musela zakročit. Byla jsem tak VIP mezi dětmi, protože jsem nemusela dojídat.

Že jsem nezemřela hlady, není zázrak, ale prostý fakt, že moje cesta k domovu byla lemovaná jabloněmi. Když zrovna nebyla sezóna, měli jsme jablka doma.

Když jsem začala chodit na gymnázium, zbavila jsem se školní jídelny. Začala jsem chodit do Ráje. RaJ – jídelna pro pracující a pro mě. Tam to bylo lepší. Na stolech byly látkové ubrusy, mohli jsme si vybrat den předem ze dvou jídel a já občas něco nejen jedla, ale i skoro snědla.

Postavu jsem měla jako dnešní modelky, teda až na ty prsa.

Když jsem se vydala do světa a začala se živit sama, trochu jsem nabrala, protože co bylo nejlevnější? Rohlíky a k nim salám junior. Naštěstí mi láska k jablkům zůstala, a ty byly k dostání i v socialismu. Taky jsem ujížděla na čokoládě Milena. Jídelníček skromný, levný a nezdravý. Pak jsem se vdala a zazvonil zvonec. Nastalo období zdravého stravování.

Dětství… hezký jsem ho měla, až.. až na jídelnu, co se honosně jmenovala Maxim.

 

 

 

 

gastronomie škola vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 23 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaromír Šiša
Taky jsem chodil do školní jídelny, teď do ní chodí senioři, ba přímo důchodci. :-)
Jana Jurečková
Na školní jídelnu si vzpomínám. Měla jsem ráda rýži a omáčku s masem, toto jídlo miluji dodnes. Ale to bylo asi tak vše. Kolínkám se říkalo sekané potrubí. Jednou seděl naproti mně pan učitel Rusek a říká mi : " No tobě to ale neleze! " Byly tam ale děti, které si chodily přidávat, ale také byly tlusté. No, říkám z vody to nebylo. V našem městysi je také školní jídelna. Chodím kolem a zvědavě koukám do vitrínky na jídelní lístek. Jsou tam obědy podobné, jako jsme měli my, ale zařazují i bulgur, pohanku, hodně zeleniny. Chodí si tam s obědníky i místní lidé, takže asi jim chutná. Já si vařím s manželem doma.
Alena Velková
Zuzko, i já jsem jako dítě neměla potřebu moc jíst, zejména maso jsem nedokázala pozřít. A tak si doma všichni zoufali a nutili mě dojídat a nic nevyplivnout. Abych mohla od stolu, nacpala jsem si maso do pusy, kde jsem si na něj vytvořila "kapsu", v níž jsem ho měla i několik hodin. Když to zjistili, udělalo se jim špatně a už mi dali pokoj :-) K jídlu (kromě ovoce) ale nemám žádný velký vztah ani teď.
Věra Lišková
V dětství jsem byla dost vybíravá, ale ve školní jídelně mi chutnalo. Kuchařky dokázaly uvařit v malé kuchyni ve skromných podmínkách často dobrý oběd. Třeba rajskou omáčku s knedlíkem, dukátové buchtičky, lívance s ovocnou pěnou ( tak dobrou pěnu jsem již nikde neviděla a recept na ni neznám) , francouzské brambory, našlehanou bramborovou kaši s filé, vepřo-knedlo- zelo, jen porce masa byla miniaturní, maso bylo nedostatkové. Z polévek byla dobrá jen gulášová, jinak chutnaly jak mastná voda. Páchnoucí hadr na otírání stolů také pamatuji.
Dana Straková
Na obědy jsem do školní jídelny nejdřív nechodila. Měli jsme doma babičku a ta na nás, na mě a sestru s obědem čekala. A já ostatním dětem záviděla, nejenom obědy ve školní jídelně, ale i odpoledne v družině, kde si nejdříve napsali úkoly a potom si mohli hrát různé hry, nebo si zpívali. A tak jsem doma škemrala tak dlouho, až mě na obědy a do družiny taky přihlásili. A musím uznat, že polívky se s těma od babičky srovnat nedaly, ale jinak mi chutnalo. A takové mňamky, jako dukátové buchtičky s krémem, nebo rýžový nákyp se švestkama, politý šťávou, to se u nás doma nedělalo a pro mě to byla mana nebeská. Ale hlavně si vzpomínám, jak nám po odpoledne, když už si děti chodili vyzvedávat rodiče, seděli jsme v kroužku na zemi kolem paní Molingerové,která nám četla na pokračování třeba Neználka, nebo Děti z Bullerbynu a nikdo nechtěl odejít, aby o to nepřišel. Prostě to bylo fajn a z toho jídla ani z družiny jsem si žádné trauma neodnesla. Ovšem bylo to jenom na prvním stupni, dál už jsem o obědy v jídelně taky nestála.
Soňa Prachfeldová
Ach, ty školní jídelny, ale přežili jsme.
Lenka Kočandrlová
Do školní jídelny jsem chodila v letech 1961 až 1970. Povětšinou se to dalo jíst,kromě mlékové polívky, nezralých jablek a kubánských pomerančů. Polévku jsem jedla,jen když byla gulášová a k ní tradičně buchty s povidly, jinak to byla obvykle tzv.voda z nádobí,v níž plaval kousek mrkve a nedomrlá nudlička... Těšila jsem se na párek s čočkou nebo s hrachovou kaší,na knedlo-zelo-vepřo,rajskou ,svíčkovou,znojemskou....někdy to bylo lepší než doma. Naše kuchařky si taky nosily domů různé ušetřené potraviny,jako olej,vejce,maso a další.Měly to strčené v takových pikslách od oleje a každá si to nesla a ještě k tomu plnou tašku. Tehdy to musel každý vědět,ale nic se s tím nedělalo,tak nějak se to bralo normálně,že mají malé platy a takhle odnesou zbytky a vše se využije. Na školní jídelně mi nejvíc vadily fronty a to čekání.
Jiří Dostal
:-) Zajímavé, ve zvláštní škole, kde jsem začínal učit, chutě docházeli na gábl i lidi z národního výboru,... kariéra estétky si holt žádá oběti... :-)
Zuzana Pivcová
V dětství jsem jedla minimálně, na jídlo jsem neměla chuť, museli mě nutit, babička mě dokonce strašila, že umřu. Do školní jídelny jsem začala chodit na 2. stupni, ale v kuchyni tam vařila naše teta a ta mi vždy naložila velké množství, abych se spravila. To se nedalo sníst. Když jsme jídlo vraceli do zbytků, dozorující učitel nás vracel ke stolu. Nebyla jsem vůbec vybíravá a rozmazlená, prostě jsem to nezvládala a byla jsem jak nitka. Zato dnes po letech musím chutě omezovat.
Dagmar Vargová
Paní Zuzano, díky za Váš další čtivý článek. V současné době je to aktuální téma. Stále se řeší školní stravování, přísné předpisy, "spotřební koše" a hlavně obrovské plýtvání potravinami :-(. Často si říkám, proč se tedy školní stravování úplně nezruší? Když vše je tak špatné, děti jídlo nejedí, cestou ze školy si kupují pizzu, kebab, hranolky,... a rodiče protestují, když se cena oběda zvýší třeba o jedinou korunu (a to rodiče platí pouze suroviny!!!, zbytek nákladů stát). Jak se mají kuchařky vejít např. do 36,- Kč??? V jiných zemích nic podobného neexistuje, děti si nosí krabičky s "obědem", tj. nějaký sendvič, chipsy, tyčinka Mars apod. Mám kámošku kuchařku, "její" školní strávníci si chodí přidávat. Úroveň školních jídelen je velice různá. My jako žáci jsme se na obědy vždy těšili, už jen proto, že jsme si po vyučování popovídali. Některá jídla byla výborná, jiná méně. Ale nic strašného to nebylo. Jen ten typický pach plastových táců se mně vybavuje dosud :-(.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.