Takové to (domácí) závodní žvýkání

Nikdy jsem do školní jídelny nechodila, ale vím od kamarádky ,že jí tam moc nechutnalo.....a záviděla mi , že tam nemusím chodit...Tak občas chodila k nám na oběd a moc si to chválila....

Taky jsem chodil do školní jídelny, teď do ní chodí senioři, ba přímo důchodci. :-)

Na školní jídelnu si vzpomínám. Měla jsem ráda rýži a omáčku s masem, toto jídlo miluji dodnes. Ale to bylo asi tak vše. Kolínkám se říkalo sekané potrubí. Jednou seděl naproti mně pan učitel Rusek a říká mi : " No tobě to ale neleze! " Byly tam ale děti, které si chodily přidávat, ale také byly tlusté. No, říkám z vody to nebylo. V našem městysi je také školní jídelna. Chodím kolem a zvědavě koukám do vitrínky na jídelní lístek. Jsou tam obědy podobné, jako jsme měli my, ale zařazují i bulgur, pohanku, hodně zeleniny. Chodí si tam s obědníky i místní lidé, takže asi jim chutná. Já si vařím s manželem doma.

Zuzko, i já jsem jako dítě neměla potřebu moc jíst, zejména maso jsem nedokázala pozřít. A tak si doma všichni zoufali a nutili mě dojídat a nic nevyplivnout. Abych mohla od stolu, nacpala jsem si maso do pusy, kde jsem si na něj vytvořila "kapsu", v níž jsem ho měla i několik hodin. Když to zjistili, udělalo se jim špatně a už mi dali pokoj :-) K jídlu (kromě ovoce) ale nemám žádný velký vztah ani teď.

V dětství jsem byla dost vybíravá, ale ve školní jídelně mi chutnalo. Kuchařky dokázaly uvařit v malé kuchyni ve skromných podmínkách často dobrý oběd. Třeba rajskou omáčku s knedlíkem, dukátové buchtičky, lívance s ovocnou pěnou ( tak dobrou pěnu jsem již nikde neviděla a recept na ni neznám) , francouzské brambory, našlehanou bramborovou kaši s filé, vepřo-knedlo- zelo, jen porce masa byla miniaturní, maso bylo nedostatkové. Z polévek byla dobrá jen gulášová, jinak chutnaly jak mastná voda. Páchnoucí hadr na otírání stolů také pamatuji.

Na obědy jsem do školní jídelny nejdřív nechodila. Měli jsme doma babičku a ta na nás, na mě a sestru s obědem čekala. A já ostatním dětem záviděla, nejenom obědy ve školní jídelně, ale i odpoledne v družině, kde si nejdříve napsali úkoly a potom si mohli hrát různé hry, nebo si zpívali. A tak jsem doma škemrala tak dlouho, až mě na obědy a do družiny taky přihlásili. A musím uznat, že polívky se s těma od babičky srovnat nedaly, ale jinak mi chutnalo. A takové mňamky, jako dukátové buchtičky s krémem, nebo rýžový nákyp se švestkama, politý šťávou, to se u nás doma nedělalo a pro mě to byla mana nebeská. Ale hlavně si vzpomínám, jak nám po odpoledne, když už si děti chodili vyzvedávat rodiče, seděli jsme v kroužku na zemi kolem paní Molingerové,která nám četla na pokračování třeba Neználka, nebo Děti z Bullerbynu a nikdo nechtěl odejít, aby o to nepřišel. Prostě to bylo fajn a z toho jídla ani z družiny jsem si žádné trauma neodnesla. Ovšem bylo to jenom na prvním stupni, dál už jsem o obědy v jídelně taky nestála.

Ach, ty školní jídelny, ale přežili jsme.

Do školní jídelny jsem chodila v letech 1961 až 1970. Povětšinou se to dalo jíst,kromě mlékové polívky, nezralých jablek a kubánských pomerančů. Polévku jsem jedla,jen když byla gulášová a k ní tradičně buchty s povidly, jinak to byla obvykle tzv.voda z nádobí,v níž plaval kousek mrkve a nedomrlá nudlička... Těšila jsem se na párek s čočkou nebo s hrachovou kaší,na knedlo-zelo-vepřo,rajskou ,svíčkovou,znojemskou....někdy to bylo lepší než doma. Naše kuchařky si taky nosily domů různé ušetřené potraviny,jako olej,vejce,maso a další.Měly to strčené v takových pikslách od oleje a každá si to nesla a ještě k tomu plnou tašku. Tehdy to musel každý vědět,ale nic se s tím nedělalo,tak nějak se to bralo normálně,že mají malé platy a takhle odnesou zbytky a vše se využije. Na školní jídelně mi nejvíc vadily fronty a to čekání.

:-) Zajímavé, ve zvláštní škole, kde jsem začínal učit, chutě docházeli na gábl i lidi z národního výboru,... kariéra estétky si holt žádá oběti... :-)

V dětství jsem jedla minimálně, na jídlo jsem neměla chuť, museli mě nutit, babička mě dokonce strašila, že umřu. Do školní jídelny jsem začala chodit na 2. stupni, ale v kuchyni tam vařila naše teta a ta mi vždy naložila velké množství, abych se spravila. To se nedalo sníst. Když jsme jídlo vraceli do zbytků, dozorující učitel nás vracel ke stolu. Nebyla jsem vůbec vybíravá a rozmazlená, prostě jsem to nezvládala a byla jsem jak nitka. Zato dnes po letech musím chutě omezovat.