FOTO: osobní archiv Jana Zelenky, ilustrace v textu: Pixabay

Slova psaná do písku

19. 11. 2024

Přemýšlím, jestli tato úvaha nevyznívá příliš bilančně. Doufám ale, že ne. Snad jen trochu. Už jsem v některých předcházejících glosách naznačil, že na bilancování mám ještě dost času. Tedy doufám, že mám.

glosa rodina vzpomínky

Autor: Jan Zelenka

Hodnocení:

(5.2 b. / 33 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE

Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.

Jana Kollinová 21.11.2024 14:00

Znovu se vracím k článku nepředstírané krásy vztahu dvou lidí a i když se říká, že slova vepsaná do písku smyje první vlna, tak navzdory pomíjivému zraku, zůstává nesmazatelně vtištěné ve vzpomínkách, videích, fotografiích, v srdci.

Ludmila Černá 20.11.2024 21:55

Milá vzpomínka...

Jan Zelenka 20.11.2024 16:30

Ještě jednou vám děkuji za hezké komentáře. Prožili jsme se ženou hezký život. Mám na co vzpomínat.

Miloslava Richterová 20.11.2024 16:22

Váš článek pohladí, díky.

Marie Měchurová 20.11.2024 11:07

Moc hezké vyznání.. U Baltu jsem nikdy nebyla, je to od nás z Moravy moc daleko...

Zuzana Zajícová 20.11.2024 10:55

Moc hezký...

Jitka Chodorová 20.11.2024 08:20

Opravdu krásné vzpomínky, nevadí, že nápis zmizel, v Tvém srdci ta nádherná chvilka zůstala, jsi spisovatel, ale taky básník, děkuji Honzo.

Soňa Prachfeldová 20.11.2024 07:19

Moc krásné, vzpomínky a laskat jsou hluboce uloženy v srdci člověka, pokud miloval.

Dana Puchalská 20.11.2024 06:41

Na Balt jsem nikdy nejela. Ačkoli v dětství mně fascinovaly ony proutěné koše s látkovými pruhovanými zástěnami proti větru.

Jitka Hašková 19.11.2024 19:21

Honzo díky, za krásné vzpomínky a vyprávění.

Načíst starší příspěvky

Zpět na homepage Zpět na článek

Jak šla kréda mým životem

"Koukej sekat latinu, nebo uvidíš," vyprovázela mě maminka do školy. Moje sedmiletá hlava očekávala přísun nějakého sečného předmětu a hledala něco hmatatelného na rozmašírování. Později jsem pochopila, že mám ve škole dávat pozor a nezlobit paní učitelku.

Jana Vargová

Jak mě děda naštval

Můj děda byl mistr kolářský a kapelník. Ve vesnici byl, jak se dnes říká, celebritou. Jdeme spolu vsí a každý, kterého potkáme uctivě zdraví: „Dobrý den mistře“. Se svou dechovkou hrál na zábavách, karnevalech, na pohřbech i v kostele. Dokonce i v televizi byl.

Jindřich Berka