Několik slov v mládí může zničit sebevědomí na celý život
Ilustrační foto: Freepik

Několik slov v mládí může zničit sebevědomí na celý život

4. 11. 2024

To nezvládnu. Nebudu tam nic platná. Nic mi nesluší. Jsem úplně obyčejná ženská. Takové věty často říkají osoby, které mají nízké sebevědomí. A často jde o lidi vyššího věku, kteří v dětství nebyli zvyklí slýchat pochvaly a povzbuzování.

Když se na paní Jitku nedávno v autobuse usmál cizí muž, ohlédla se, protože myslela, že to je určeno někomu za ní. Jezdí pravidelně stejnou linkou. Když se na ni usmál za pár dnů a pozdravil ji, zamračila se: co má ten chlap za lubem? Když se s ní na zastávce pokusil začít hovor, rychlým krokem odešla.

„A nenapadlo tě, že se mu třeba líbíš?“ zeptala se jí sestra, které to vyprávěla.

„Blázníš? Já? Jsem obyčejná ženská. Jak se můžu někomu líbit? Vždyť mi bude šedesát.“

„Na kolik vypadá on?“

„Asi taky tak nějak.“

“Je mimořádně krásný?“

„Normální mužský. Menší, bříško, pleška….“

„Takže se ti nelíbí?“

„To neříkám, je sympaťák. Má takovou pěknou bundu, džíny.“

„Tak proč se s ním nedáš do řeči?“

„Přece si fakt nemyslíš, že by se o mě zajímal.“

Jitka ani její sestra nebyly v dětství a mládí zvyklé od rodičů slýchat pochvaly. Naopak. V jejich rodině zněly věty typu:

Nemysli si, že jsou na tebe všichni zvědaví.

Půjdeš na ekonomku, ta tě uživí, o těch nesmyslech s uměleckou školou nechceme ani slyšet.“

No ty vypadáš.

Hrbíš se. To se nevdáš, podívej se na sebe, kdo by tě chtěl?

Dcery Jitky a její sestry vychovávají své děti přesně naopak.

„Až zíráme, jak jsou vnučky neustále vychvalované. Dcery jim říkají, že dokážou všechno, co budou chtít a podobně. Říkají jim, že jsou hezké. Asi je to dobře, protože si holky budou věřit. Nebo naopak budou zoufalé, až zjistí, že život je těžký a že rozhodně každý nedokáže to, co by chtěl? Nevím, ale já si každopádně nevěřím a mám s tím problémy celý život,“ vypráví Jitka.

Nízké sebevědomí generace, která nebyla v dětství a mládí zvyklá na povzbuzování a chválu, se projevuje v různých situacích.

Personalisté říkají, že lidé vyššího věku se při pohovorech často podceňují. Hledají práci, napíšou do životopisu, že ovládají cizí jazyk průměrně a pak se ukáže, že jím vládnou lépe, než někdo mladý, který o sobě tvrdí, že se domluví perfektně.

Nemálo žen vyššího věku má pocit, že se pro ně některé oblečení nehodí, přestože mají lepší postavy než dvacetileté obézní dívky, které se naopak nebojí vystavit s upnutých šatičkách.

„Od mládí jsem slýchala od táty posměšky, že mám velký zadek, tak jsem se halila do nevzhledných dlouhých svetrů. Až po padesátce mi jedna návrhářka vysvětlila, že by mému typu postavy naopak slušely šaty zvýrazňující pas. Zkusila jsem si je, pak jsem si ještě jedny podobné nechala ušít na míru. Cítím se konečně jako žena. Ale opravdu jsem se v mládí podceňovala, připadala jsem si ošklivá. Odrazilo se to i v mých vztazích, protože jsem žila zásadně s divnými muži, kteří mi ubližovali. Na ty lepší, hodné, hezké, jsem si netroufla, měla jsem pocit, že bych pro ně nebyla dost dobrá,“ vypráví osmapadesátiletá Radka.

„Největším nepřítelem sebevědomí žen je srážení okolím a zvlášť v hodně citlivém věku, zejména okolo puberty, ale už i dříve,“ uvádí psycholožka Magdalena Dostálová. Upozorňuje však, že stejně škodlivý je trend přehnaných nároků a vytváření pocitu, že děti jsou výjimečné a musí dosahovat výjimečných výsledků. „Sebevědomí dětí dokáží poničit i nelaskaví rodiče, kteří tlačí na výkon,“ dodává.

Psychologové říkají, že lidé s nízkým sebevědomím se zpravidla ke svému okolí nechovají vlídně a laskavě, naopak se uzavírají jako by do ulity. Mají pocit, že jsou takzvaně k ničemu, že nemají co nabídnout a když někdo o ně jeví zájem, překvapí je to, ba přímo poleká.

Takoví lidé jsou často nerozhodní, nejistí a to jim život komplikuje, takže se točí v začarovaném kruhu.

„Někdy jsou nám k smíchu mladí manažeři, z nichž sebevědomí přímo tryská a často za sebou nemají žádné zkušenosti ani výsledky. Ale není na škodu si něco z jejich chování odpozorovat. Mnohdy totiž v životě uspěje více ten, kdo si věří a nebojí se dělat chyby, než ten, kdo předem ze strachu, že nějaké chyby udělá, nedělá nic,“ říká terapeutka Jana Novotná.

Nízké sebevědomí bývá definováno jako neschopnost vnímat své hranice, to, co je nám nepříjemné. Výsledkem bývá, že člověk s nízkým sebevědomím nechává ostatní, aby tyto hranice překračovali a to vede k tomu, že je ještě více nejistý, nešťastný, protože zažívá něco, co je mu nepříjemné.

Jen málokomu se podaří nepříjemné věty vyvolávající nejistotu, které slýchal v dětství, během života vytěsnit a ve vyšším věku být zdravě sebevědomý. Otázkou však je, jaká bude ve vysokém věku generace, která nyní od malička doma slyší:

Jsi nejlepší, nejchytřejší, nejkrásnější…

Dokážeš úplně všechno…

Svět ti leží u nohou…

 

 

 

 

 

psychika rodina životní styl
Hodnocení:
(5.2 b. / 21 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jitka Caklová
:-) :-) Hanko, o velkém nose bych mohla vyprávět. Co jsem si kvůli němu vytrpěla, aniž bych tehdy tušila, jak tím "trpěním" sama sobě škodím.
Jitka Caklová
:-) :-) Pane Berko vy se ptáte "Proč? Tak tedy proč mi píšete, že jsem blbá, hloupá, že nic nechápu a ničemu nerozumím?
Jindřich Berka
Myslím si, že naopak ty "řeči" mohou někoho nakopnou. Proč? On má velkou sílu. Větší než ten, kdo ho zadupává. Jindra
Hana Rypáčková
"Je kočka", to ani neznám. Žili jsme v partě a bavili se , kluci, holky....Na studiích teprve se holky chtěly líbit.. Pamatuji si jednu, která trpěla myšlenkou, že má velký nos. "Mně sálá klika" a pudrovala si nos. A tak skoro každá na sobě něco závadného viděla. Ale byly tam i holky "Tuzexovky" , ty byly dokonalé.. Prostě mládí. Když vidím staré fotografie , ve výtahu uvidím sebe, ano byly jsme kočky...A teď ve skupině důchodců je to stejné, toho bolí to a jiného tohle. Ale jsme parta.
Jitka Caklová
Pane Milane, o tom to celé je. Namísto abychom pomáhali slabým a ještě víc je nezadupávali, jako v lese prašivky, tak vyzdvihujeme ty silné a přitom si neuvědomujeme že všichni jsme jedno vědomí. Ten na hoře nikdy nepocítí, jak se cítí ten pod horou a neuvědomuje si, že bez toho dole by se nahoru nedostal. A je jedno, zda je to ve sportu či v dnešní pokleslé kultuře v TV. Důležitá je rovnováha, všichni nahoře být nemohou a bez těch těch dole to prostě nepůjde. Změna je život.
Naděžda Špásová
Když mi bylo patnáct, jezdila jsem do Žatce vlakem na učňák. Byla to podmínka, abych byla přijata na Oděvní průmyslovku do Prahy. Jednou mi dva blbci ve vlaku řekli, že jsem hnusná jako práce, dodnes si to pamatuji. Pár let jsem mindráky trpěla, ale naštěstí jsem se jich časem zbavila. Za krasavici jsem se nikdy nepovažovala.
Milan Pepo
Čtu po pár hodinách Vaše příspěvky... Je to generačně, že je u nás všechno jinak? Mám pocit, že odříkání, šetření pochvalou etc. nás naopak vyburcovalo, abychom se sebou něco udělali. Snažili se něčeho dosáhnout. Tak schválně... Když jsem donesl ze školy špatnou známku nikdy jsem neslyšel žádné výčitky, nebyl žádný ,,zarach" než si známku opravím a už vůbec neexistoval nějaký fyzický trest. ,,Učíš se pro sebe." To bylo jediné co jsem od rodičů slyšel. A pokud jsem tady napsal svůj příběh. Pamatuji si jednoho svého žáka. Dyslektik , vyučený malíř natěrač. Autoritativní otec, submisivní matka... Nějak se na mne ,,upnul". Kdo z vás někdy učil tak to určitě zažil a taky uzná , že je to dost ,,problematické." Hovořil jsem s nim. ,,Hele co kdybys zkusil udělat si autoškolu?" Zkusil. Na poprvé :-D. Na učilišti měl němčinu. Němčina... tak jsem jej nějak navedl na angličtinu. Nejdříve jakýsi kurz pořádaný místní střední školou. Pak to zkusil se státnicí. No a světe div se udělal. Přišel za mnou... jestli si myslím, že by měl na střední školu. ,,Zkus to. Pokud budu moc tak ti s učením pomůžu." Za nějaký rok maturoval. Já to zkrátím. Odešel do Anglie, kde myl nádobí a přitom studoval vysokou školu. No a dneska přednáší v Londýně na střední škole. Bylo fantastické za ty roky sledovat jak se tenhle kluk co neuměl pořádně mluvit měnil. Obdivoval jsem tu obrovskou vůli něco se sebou a svým životem udělat. Jaký je to rozdíl proti dnešním mladým, kteří se psychicky zhroutí, když se jim ve škole nepovede první zkouška.
Jitka Caklová
Naši rodiče se také necítili ukřivděni, přestože na nich byly, coby na soukromě hospodařících rolnících v padesátých letech, režimem páchány velké křivdy. Nás děti tím "bahnem" vláčeli od nejútlejšího dětství až do dospělosti. Až s odstupem času jsem pochopila, jak byli stateční, když nás učili, jak přijímat nezdary, nepřízeň osudu a jít dál.
Daniela Řeřichová
Nejsem příznivcem žádného extrému. Myslím si, že dřív se tolik nechválilo. Vyrostla jsem ve svobodomyslné rodině a rodiče jako odpůrci režimu měli co dělat, aby uživili čtyři děti. Přesto se necítili ukřivděni ani v podřadné práci, sportovali s námi, chodili na výlety, na kulturní akce, na dostihy. Hodně jsme četli a pak si společně povídali o knihách. Hodně jsme pomáhali na zahradě a považovali jsme to za přirozené. Věděli jsme, když něco provedeme, přijde postih. Nikdy ale nepadla facka ani slovo, které by zesměšňovalo nebo ponižovalo. To, že nosíme dobré známky, bylo považováno za samozřejmost. Myslím si, že člověk získá sebevědomí především tehdy, když se naučí přijímat nezdary a nepřízeň osudu a jde dál. Zpětně si uvědomuji, že jsem možná také málo chválila. Ale věřím, že stačilo pohlazení, úsměv. :-)
Jitka Caklová
Líbí se mi příspěvek paní Jelínkové. Sice jsem základní školou prošla jako naprostý outsider (ošklivé kačátko), ale měla jsem skvělé rodiče, od kterých jsem se naučila pracovat. Díky tomu, že nás čtyři sourozence nikdy nechválili, přestože z mého pohledu dítěte měli za co, tak mi to zůstalo ku prospěchu. Do dnes neumím přijímat chválu a nejsem ani soutěživá. Nic méně, stejně jako paní Jelínková, zpětně při prohlížení fotografii z mládí, jsem byla kočka, ale bohudík mi to nikdo neřekl. Dál jsem si dokazovala, jak jsem pracovitá, jak všechno zvládnu, ale bohužel jen pro druhé. Protože na sebe jsem nebrala ohledy, tak v jednasedmdesáti letech jsem se propracovala do naprostého vyčerpání organismu a následné těžké pneumonii, která mi obrátila život z rubu na líc. Dnes, díky práci na sobě. si dovoluji napsat, že jsem sebevědomá, pěkná, štíhlá, zdravá žena a ani mi to nemusí nikdo říkat. Vím to!!! A víte co je základem? To by bylo na celý článek, na který ale nemám čas :-) ♥♥♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?