Několik slov v mládí může zničit sebevědomí na celý život

:-) :-) Hanko, o velkém nose bych mohla vyprávět. Co jsem si kvůli němu vytrpěla, aniž bych tehdy tušila, jak tím "trpěním" sama sobě škodím.

:-) :-) Pane Berko vy se ptáte "Proč? Tak tedy proč mi píšete, že jsem blbá, hloupá, že nic nechápu a ničemu nerozumím?

Myslím si, že naopak ty "řeči" mohou někoho nakopnou. Proč? On má velkou sílu. Větší než ten, kdo ho zadupává. Jindra

"Je kočka", to ani neznám. Žili jsme v partě a bavili se , kluci, holky....Na studiích teprve se holky chtěly líbit.. Pamatuji si jednu, která trpěla myšlenkou, že má velký nos. "Mně sálá klika" a pudrovala si nos. A tak skoro každá na sobě něco závadného viděla. Ale byly tam i holky "Tuzexovky" , ty byly dokonalé.. Prostě mládí. Když vidím staré fotografie , ve výtahu uvidím sebe, ano byly jsme kočky...A teď ve skupině důchodců je to stejné, toho bolí to a jiného tohle. Ale jsme parta.

Pane Milane, o tom to celé je. Namísto abychom pomáhali slabým a ještě víc je nezadupávali, jako v lese prašivky, tak vyzdvihujeme ty silné a přitom si neuvědomujeme že všichni jsme jedno vědomí. Ten na hoře nikdy nepocítí, jak se cítí ten pod horou a neuvědomuje si, že bez toho dole by se nahoru nedostal. A je jedno, zda je to ve sportu či v dnešní pokleslé kultuře v TV. Důležitá je rovnováha, všichni nahoře být nemohou a bez těch těch dole to prostě nepůjde. Změna je život.

Když mi bylo patnáct, jezdila jsem do Žatce vlakem na učňák. Byla to podmínka, abych byla přijata na Oděvní průmyslovku do Prahy. Jednou mi dva blbci ve vlaku řekli, že jsem hnusná jako práce, dodnes si to pamatuji. Pár let jsem mindráky trpěla, ale naštěstí jsem se jich časem zbavila. Za krasavici jsem se nikdy nepovažovala.

Čtu po pár hodinách Vaše příspěvky... Je to generačně, že je u nás všechno jinak? Mám pocit, že odříkání, šetření pochvalou etc. nás naopak vyburcovalo, abychom se sebou něco udělali. Snažili se něčeho dosáhnout. Tak schválně... Když jsem donesl ze školy špatnou známku nikdy jsem neslyšel žádné výčitky, nebyl žádný ,,zarach" než si známku opravím a už vůbec neexistoval nějaký fyzický trest. ,,Učíš se pro sebe." To bylo jediné co jsem od rodičů slyšel. A pokud jsem tady napsal svůj příběh. Pamatuji si jednoho svého žáka. Dyslektik , vyučený malíř natěrač. Autoritativní otec, submisivní matka... Nějak se na mne ,,upnul". Kdo z vás někdy učil tak to určitě zažil a taky uzná , že je to dost ,,problematické." Hovořil jsem s nim. ,,Hele co kdybys zkusil udělat si autoškolu?" Zkusil. Na poprvé :-D. Na učilišti měl němčinu. Němčina... tak jsem jej nějak navedl na angličtinu. Nejdříve jakýsi kurz pořádaný místní střední školou. Pak to zkusil se státnicí. No a světe div se udělal. Přišel za mnou... jestli si myslím, že by měl na střední školu. ,,Zkus to. Pokud budu moc tak ti s učením pomůžu." Za nějaký rok maturoval. Já to zkrátím. Odešel do Anglie, kde myl nádobí a přitom studoval vysokou školu. No a dneska přednáší v Londýně na střední škole. Bylo fantastické za ty roky sledovat jak se tenhle kluk co neuměl pořádně mluvit měnil. Obdivoval jsem tu obrovskou vůli něco se sebou a svým životem udělat. Jaký je to rozdíl proti dnešním mladým, kteří se psychicky zhroutí, když se jim ve škole nepovede první zkouška.

Naši rodiče se také necítili ukřivděni, přestože na nich byly, coby na soukromě hospodařících rolnících v padesátých letech, režimem páchány velké křivdy. Nás děti tím "bahnem" vláčeli od nejútlejšího dětství až do dospělosti. Až s odstupem času jsem pochopila, jak byli stateční, když nás učili, jak přijímat nezdary, nepřízeň osudu a jít dál.

Nejsem příznivcem žádného extrému. Myslím si, že dřív se tolik nechválilo. Vyrostla jsem ve svobodomyslné rodině a rodiče jako odpůrci režimu měli co dělat, aby uživili čtyři děti. Přesto se necítili ukřivděni ani v podřadné práci, sportovali s námi, chodili na výlety, na kulturní akce, na dostihy. Hodně jsme četli a pak si společně povídali o knihách. Hodně jsme pomáhali na zahradě a považovali jsme to za přirozené. Věděli jsme, když něco provedeme, přijde postih. Nikdy ale nepadla facka ani slovo, které by zesměšňovalo nebo ponižovalo. To, že nosíme dobré známky, bylo považováno za samozřejmost. Myslím si, že člověk získá sebevědomí především tehdy, když se naučí přijímat nezdary a nepřízeň osudu a jde dál. Zpětně si uvědomuji, že jsem možná také málo chválila. Ale věřím, že stačilo pohlazení, úsměv. :-)

Líbí se mi příspěvek paní Jelínkové. Sice jsem základní školou prošla jako naprostý outsider (ošklivé kačátko), ale měla jsem skvělé rodiče, od kterých jsem se naučila pracovat. Díky tomu, že nás čtyři sourozence nikdy nechválili, přestože z mého pohledu dítěte měli za co, tak mi to zůstalo ku prospěchu. Do dnes neumím přijímat chválu a nejsem ani soutěživá. Nic méně, stejně jako paní Jelínková, zpětně při prohlížení fotografii z mládí, jsem byla kočka, ale bohudík mi to nikdo neřekl. Dál jsem si dokazovala, jak jsem pracovitá, jak všechno zvládnu, ale bohužel jen pro druhé. Protože na sebe jsem nebrala ohledy, tak v jednasedmdesáti letech jsem se propracovala do naprostého vyčerpání organismu a následné těžké pneumonii, která mi obrátila život z rubu na líc. Dnes, díky práci na sobě. si dovoluji napsat, že jsem sebevědomá, pěkná, štíhlá, zdravá žena a ani mi to nemusí nikdo říkat. Vím to!!! A víte co je základem? To by bylo na celý článek, na který ale nemám čas :-) ♥♥♥