„Od této chvíle mě všichni – a tím myslím i ty, kteří se nepřihlásí – oslovujte Done Bedřicho a projevujte mi patřičnou úctu. Teď si sednu támhle do rohu hospody a očekávám nával nadšených zájemců. Každý nový člen mé mafia famiglie mi na důkaz absolutní věrnosti samozřejmě zaplatí jedno pivo.“
Tak to je bomba! Ten člověk nás postavil před velké životní rozhodnutí. Máme zůstat šedými nevýraznými geronty, nebo se změnit v démony zločinu, před nimiž se strachy chvěje lidská společnost? Naše svraštělá čela prozrazují hluboké zamyšlení. Jako první se osměluje Mirda: „Výývole, Done Bedřicho, při vší úctě k vám, tohleto je závažná věc. Můžete nám alespoň naznačit, v jaké mafiánské branži pojedeme? Co drogy? Co prostituce? Co třeba hazardní hry? Ovládneme finanční trh? Podplatíme justici? Vytunelujeme státní zakázky?“ Novopečený Kmotr spiklenecky tlumí hlas: „Zatím mám konkrétní záměry jen v drogové oblasti. Rozjedeme velký kšeft s přírodními projímadly, gelem na hemoroidy a s mastičkou na ztvrdlou kůži na patách. Taky plánuju černej obchod s šampónem proti lupům. Do prostituce bych se zatím radši nepouštěl, z toho bychom všichni mohli mít doma pěknej průser. Vím určitě, že třeba moje Dona Jaruna by mi za to pořádně zatnula tipec. Hazard mě přestal bavit minulý pátek, když jste mě vy gauneři v mariáši oškubali o sedmatřicet kaček. No, a pokud jde o bankovní machinace, korumpování soudců a rozkrádání státu, na to už tady máme jiné zavedené famiglie a já bych nerad začínal naši činnost válkou gangů.“
Tenhle Kmotrův plán považujeme za rozumný, nicméně Mirda pokračuje ve všetečném dotazování: „A co násilná činnost? Budeme přepadat, loupit a krást?“ „Samozřejmě, bez toho se žádná pořádná mafie přece neobejde,“ odpovídá Don Bedřicho. „Soustředíme se hlavně na odpadové hospodářství. Každý z vás dostane přidělené území, na němž bude nekompromisně a tvrdě provádět loupežné nájezdy. To znamená, že bude systematicky kontrolovat veškerá odkládací místa a pokud se tam v kontejneru či v popelnici vyskytne jakýkoli předmět, který lze ještě použít, neprodleně ho přepadne a šlohne. V žádném případě nechci slyšet, že někoho z vás snad předběhli popeláři, neřku-li dokonce nějaký neorganizovaný důchodce,“ zakončuje boss přísně. Správně, náš Capo di Mafia je hned od začátku rázným šéfem, vyžadujícím pracovitost, kázeň a odvahu.
„Taky bychom mohli mafiánsky zapůsobit v oblasti šoubyznysu, padrino,“ navrhuje iniciativně Ruda, „tam se přece točej velký prachy.“ Vysloužil si tím Donovo uznalé poplácání po ramenou: „Výborný mafiánský nápad, chlapče, jmenuji tě tímto kulturním referentem naší famiglie. Do příštího srazu se naučíš hrát na harmoniku a zpívat Pochod rudých námořníků Kupředu levá, Píseň práce a Dobrý den majore Gagarine. My všichni to pak nastudujeme ve sborovém provedení a pěkně po mafiánsku zaútočíme i na kulturní frontě. To by v tom byl čert, kdybychom s tímto repertoárem rychle neovládli celou českou hudební scénu. Nebo alespoň scénu v téhle hospodě.
Don Bedřicho v nás otevřel dvířka zločinecké mafiánské fantazie a nápady najednou jen prší. Láďa navrhuje mafiánsky psát sprosté nápisy na stěny ve veřejných záchodcích, Luboš mafiánské přecházení ulice na červenou, Karel… ne, nemůžu hned všechno vykecat, správná mafie přece musí být zahalena rouškou tajemství. Ještě by si na nás vyšláply bdělé policejní orgány, anebo – a to by bylo ještě horší – naše Dony.
Tak jsem to podepsal, zamáznul Donu Bedřichovi věrnostní pivo a jsem tedy členem jeho mafia famiglie. Hned se cítím být důležitějším a společensky významnějším člověkem. Tak to ve světě funguje, když to nešlo po dobrém, půjde to holt po zlém. Hned zítra zahájím svou zločineckou kariéru. Zkontroluju popelnice na celém svém území a zaskočím na hajzlíky ve vedlejším parku, abych tam na zeď napsal, že Servít je pořád vůl. Na zpáteční cestě samozřejmě s ďábelským mafiánským zachechtáním přejdu ulici na červenou. A běda tomu, kdo by si snad myslel, že se tady zrovna šourá nějakej poťapanej senilní šedej nevýraznej geront!