V mládí jste se dal na celkem netradiční řemeslo – vyučil jste se mlynářem. Co vás k tomu vedlo, proč se vám zrovna toto řemeslo zalíbilo?
Především musím říci, proč jsem šel do učení, a nikoliv na gymnázium, kam jsem podle mě patřil. V té době, kdy se o tom rozhodovalo, jsem byl velmi vzpurné dítě. Mé chování pramenilo z neutěšené rodinné situace. Otec inteligentní, ale závislý agresivní alkoholik a matka mladá žena ve věku 25 let se čtyřmi dětmi. Z toho pramenila má revolta, která se přenášela do školy. Předměty, které mě nebavily, jsem zcela ignoroval. Protože jsem se nemohl smířit s okupací, tak jsem si v ruštině dal nohy na stůl a četl spisy Mao-Ce-tunga. Málem jsem skončil v nějakém výchovném nápravném ústavu pro zkaženou mládež. Ale již v té době jsem věděl, že se budu dál vzdělávat a dosáhnu vysokoškolského diplomu. Měl jsem a pořád si dávám nějaké cíle, které si průběžně plním. Přemýšlel jsem hodně, co budu dělat a kam se vydám na profesní dráhu, až mě zaujal inzerát v novinách: „Hledáme chlapce do učebního oboru mlynář. Učiliště je zasazeno u řeky Chrudimky. Náklady, stravu a ubytování hradíme.“ Oslovilo mě to. Romantika, daleko od nezdravého rodinného prostředí a nebudu finančně zatěžovat rodinu.
Bavila vás škola pro mlynáře?
Ano. Z mlynářství na vás dýchá historie, a ta mě baví dodnes. Již v 8.století byl u nás na Ohři uveden do provozu vodní mlýn. První ve střední Evropě. Jsou to vlastně dějiny výroby. První mlýny poháněla lidská a zvířecí síla. Potom vítr s vodou. Následuje pára, spalovací motory a elektrická energie. Toto výrobní odvětví bylo z jedním z prvních, kde se zavedl při řízení výroby počítač. Úkolem mlynářství je co nejideálněji oddělit jádro zrna od obalů. Mlýn se školou byl citlivě zakomponovaný do přírody. Kolem zurčela řeka Chrudimka. Učili nás umlít, co nejlepší mouku, ze které nám potom maminky a babičky s láskou pekly všelijaké dobroty. Mysleli na nás i po sportovní stránce. Měli jsme v areálu fotbalové a atletické hřiště a sportovní střelnici. Pan učitel Rozsypal nás učil také americkou hru baseball. Přijeli jsme tam vyjukané patnáctileté děti daleko od domova. Z celého Československa. Jezdili jsme domů jednou za měsíc a stýskalo se nám. Bavili jsme se jako jiní naši vrstevníci. Chodili jsme na diskotéky. Objížděli vesnické tancovačky. Konzumovali jsme první alkohol a zažili první lásky.
Kde jste po škole nastoupil do zaměstnání, do jakého mlýna?
Já se učil pro Mlýny a těstárny s.p. Olomouc, kde jsem také nastoupil. Po vyučení mě podnik vyslal na Střední průmyslovou školu potravinářské technologie v Pardubicích. Dálkově jsem ještě vystudoval dvě vysoké školy. V oboru, v různých funkcích jsem pracoval 21 let.
Určitě i nyní sledujete kvalitu mouky, která se v Česku prodává. Jaká podle vás je?
Kvalita mouky je především ovlivněna surovinou. Obilím. Záleží podle úrody. Na chléb a pečivo potřebujete, aby obsahovala více lepku, který drží pružnost. Naopak na oplatky mouky s nižším obsahem lepku, aby bylo těsto naopak tažné. Někdy se stává, protože řetězce chtějí, aby mouka stála co nejméně, že výrobci používají surovinu méně kvalitní. Zrno s vysokým obsahem lepku je dražší. Já osobně preferuji nákup této potraviny u výrobců nebo v menších obchodech.
Později jste sledoval kvalitu potravin profesionálně. Jak jste se k tomu zaměstnání dostal a co konkrétně jste měl za úkol hlídat?
Byl jsem v předsednictvu Odborového svazu potravinářů, kde byl také zástupce Státní zemědělské a potravinářské inspekce, který mě znal a doporučil mě. Tenkrát jste musel mít praxi v oboru. Dnes se na to nedbá a je to chyba. Já byl inspektor oboru přes celou ČR, protože jsem mlýnským výrobkům rozuměl. Prošel jsem od mlynáře, mistra, vedoucího provozu až šéfu mlýna. Ještě teď jsou zakomponovány mé připomínky v potravinovém právu. Také jsem připravoval celostátní tematické kontroly jako byla například kontrola mykotoxinů v mouce (jedy). Většinou jsem dělal kontroly a audity ve mlýnech, těstárnách, pekárnách. Také v obchodech, restauracích, VO skladech, internetových obchodech. Prověřoval jsem dotace, ochranné známky a patenty v oblasti potravin. Býval jsem v různých porotách. Ve značce Klasa, soutěže o nejlepší chléb, lihovinu a další.
V současné době jsou mnozí zákazníci skeptičtí ke kvalitě prodávaných potravin. Porovnávají ji se zahraničím, někdo nedá dopustit na potraviny prodávané v Německu, někdo jezdí nakupovat do Polska, ale naopak vyhýbá se polským potravinám prodávaných v Česku. Tak co si o kvalitě českých potravin myslíte vy?
Především musíme rozlišit bezpečnost potravin od kvality potravin. Podle práva EU musí se uvádět na trh potraviny bezpečné. Zdravotně nezávadné. Je jedno, odkud pocházejí. Kvalita to je něco jiného. Každý stát to má zařízené jinak. Pokud půjdu kontrolovat kvalitu našich potravin, tak je jejich kvalita právně závazná dle Zákona o potravinách a jeho Vyhlášek, které stanoví MZe ČR. Jenže ty jsou podle mě povrchní. V období kritizovaného socialismu byly potraviny chutnější. Proč? Protože tam bylo v normě přísně uvedeno, co má být například v gothajském salámu. Lidé dnes chtějí potraviny co nejlevnější. Obchodní řetězce tlačí na výrobce snížením ceny. Ti používají méně kvalitnější suroviny, aby stály méně. Cpe se do všeho cukr, který není zdravý, ale stojí méně. Co je to platné, že nejsou zdravotně závadné a levné, když se nedají konzumovat. Myslím si, že potraviny v Německu jsou kvalitnější. Asi by se Němci bouřili, kdyby měli jíst to, co my. Polské potraviny nejsou o nic horší než naše. Zemědělci tam mají daleko větší dotace, tak je mají levnější. Proto tam naši občané houfně směřují. Bydlím u hranic, tak to sleduji. Když byly ty fámy, že je polské zboží zdravotně závadné, tak jsem ještě sloužil u potravinářské inspekce. Byla to válka.
Sám nakupujete kde?
Znáte ten slogan: „Nejsem tak bohatý, abych kupoval levné boty“. Je to tak i s potravinami. Pokud si chci pochutnat, zaplatím o pár korun víc a koupím si potraviny u menších výrobců. Takový salát z řetězce mi kyselostí zkřiví tvář, ale od renomovaného výrobce mi ji rozjasní. Maso a uzeniny manželka nakupuje u místního řezníka. Hlavně mladí jsou pobláznění bio potravinami. Je to především byznys, který pomáhá přežít malým zemědělcům. To beru. Tvrdím ale, že nejsou o nic lepší než jiné obdobné potraviny. Pokud například rostliny chemicky neošetříte, tak je výrobek plný hmyzu, který může způsobit zdravotní potíže. Já si myslím, že si můžeme dát všechno, ale s mírou. Opakuji, všechny potraviny uváděné na trh v EU nesmí škodit zdraví člověka.
S manželkou na horách. FOTO: Z osobního archivu J. Berky
Pojďme teď ale k jiným tématům. Často na našem portále i60 se vyjadřujete k dění ve společnosti. Řada věcí se vám nelíbí, ale ani to, když lidé neustále na něco nadávají. Jsme podle vás národem reptalů?
Začnu tím, co se mě líbí. Mám rád lidi, i když jsou někteří neřádi. Jsem rád, že žiji v Evropě. Myslím si, že je tady lepší pohoda. Je tu křesťanská morálka, kultura a dolar není král. Líbí se mi, že jsem na stáří zajištěn. Může pršet, přesto i ten den mám rád. Jako v písničce si dám svařák a zabořím mysl do příběhu, který čtu. Ve fantazii to vidím naživo. Seriál mě nezajímá. Vím, že je jednodušší tady psát „růžové“ příběhy. Nemohu, ale zavírat oči před nespravedlností. Sám se snažím zlu postavit. Někdy se to nevyplatí. Myslím si, že označení Čechů národem reptalů si zasloužíme. Slyším to na zastávkách, v obchodě, u lékaře a jinde. Je zima, špatně, je horko, špatně, prší špatně. Místo toho si máme každý den užívat. Něco pro ten lepší život udělat. Ne čekat na oběd, na večeři a nakonec i na smrt.
Co děláte pro dobrou náladu?
Není pravdou, že bych měl stále dobrou náladu. Někdy jsem pěkně otravný. Podstatné je, že si toho jsem vědom a snažím se to napravit. Myslím si, že jednou z důležitých věcí je smířit se s tím, že se v životě střídají úspěchy s neúspěchy. Vždy, když se mi něco nepodaří, tak se z toho nehroutím. Vím, že přijdou opět chvíle, kdy se budu radovat. Přirovnal bych to k pláči a k smíchu, východu a západu slunce.
Působíte velmi sebevědomě, vypadá to, že jste velmi spokojen s tím, co děláte, jak žijete, je to tak?
Sebevědomý? Tak to nevím, ale manželka to říká. Zná mě 44 let. V životě jsem si vždy kladl nějaké cíle a ty jsem si průběžně plnil. Odtud pramení má spokojenost. Také mě k životní pohodě táhl celý život sport. Když totiž chcete vyhrávat, tak musíte vyvinout úsilí. Bez toho na lepší život nedosáhnete. Celým životem mě provází mé curriculum vitae: „Pro svůj lepší život musíš něco udělat, a ne čekat, až si na tebe sedne štěstí!“
Díky sportu jste pořád ve vynikající kondici, je to tak?
Jak můžete být v kondici, když máte kardiostimulátor, umělé koleno, cukrovku a špatně slyšíte. Loni jsem si přetrhl achilovku a právě smutním. Nemohu sportovat. Mám meniskus. Do konce roku jsem vyřazen. Spíš je to o chtění. Ráno mě bolí tělo, přesto vyrazím za tenisem, ping-pongem, nohejbalem. Také chodím 3 x týdně do posilovny. Po sportu posezení u piva s kamarády. My sportovci, kteří se pravidelně scházíme, máme průměrný věk 65 let. Nemrčíme, těšíme se na sebe. Ano. Musím říci, že sport mě vybavil na život.
Také často vyrážíte za turistikou, naposledy jste absolvoval „pánskou jízdu“ ve Slovenském ráji. Kdo tyto cesty organizuje a kolik chlapů se jich účastní?
Vyrážíme tak čtyřikrát za rok. Samozřejmě kromě jednodenních výletů. Obvykle jsme čtyři. Spíme také venku v útulnách, kde máme střechu nad hlavou, ale můžeme otevřeným oknem počítat hvězdy. Manželce se také věnuji. Letos jsme vyrazili šestkrát. Nyní jedeme do Malých Karpat a v prosinci do Karlovy Studánky, i s vnučkami. Moc se na ně těším.
Předpokládám, že vás tyto akce velmi nabíjí…
Ano nabíjí. Někdy si připadám jako akumulátor. Chlapskými jízdami omládneme. Plníme si klukovské sny. Také mě uspokojuje, když mohu být užitečný. Dělal jsem letos správce školního hřiště, ale voda mi ho vzala. Jsem bez práce. Chodím také do fakultní nemocnice jako dobrovolník. Vždy se vracím pokorný. Snažím se vážně nemocné pacienty povzbudit a rozptýlit v boji se zákeřnou nemocí. Navštěvuji chirurgii. Je to pro mě poučení. Když vidím amputace končetin vlivem cukrovky, tak se snažím bojovat s touto nemocí, která postihla i mě. Zatím jsem pouze na prášcích.
Co je podle vás ještě důležité proto, aby člověk prožíval spokojené stáří?
Možná, že otázce nerozumím. Mám sedmdesát, ale starý se ještě necítím. Myslím si, že důležité je si to srovnat v hlavě. Co můžu, na co již nedosáhnu. Radovat se z toho, co se mi podařilo. Mávnout nad tím, co mě nevyšlo. Snažit si užívat ještě života. Těšit se na další ráno. Vycházet s okolím. Mít pevné vztahy v rodině, a pokud to půjde, udržovat se v kondici. Nějaké koníčky a záliby přidat.
Myslel jste někdy na to, že to jednou už nepůjde, že nebudete mít sílu na sport, na výlety… Bojíte se toho, co pak bude?
Ano. Přemýšlel jsem. Povzbuzují mě vzory. Náš nejstarší sportovec má za půl roku 80 let. Přesto patří k nejlepším. Tancoval vedle mě devadesátiletý se sedmdesátiletou. Pokud nebudu již sportovat, tak bych se chtěl procházet. Budu jezdit do lázní a pokud nám to vyjde, budeme s manželkou brázdit přírodu krátkými lázeňskými túrami a vyhřívat se na lavičkách.
