Mirek (74 let): Děti se rozhodly, že budou rozhodovat o mých financích
Ilustrační foto: Freepik

Mirek (74 let): Děti se rozhodly, že budou rozhodovat o mých financích

21. 9. 2024

Když se dcery dozvěděly, že jsem poslal větší obnos do sbírky na pomoc lidem postiženým povodněmi, rozzlobily se. Syn řekl, že bych neměl rozhazovat peníze. A pak mi přišli oznámit, že by se rodina o veškerých výdajích měla radit společně.

Můj příběh je tak trochu k smíchu, i když je smutný. Rozhodl jsem se s ním podělit tímto způsobem, protože nikomu ze svých kamarádů nechci říct, co mě potkalo. Potřebuju se svěřit, ale ne nikomu, kdo mě zná. Protože by lidé řekli, že jsem pitomec, který špatně vychoval své děti.

V devadesátých letech jsem měl štěstí, podařilo se mi vydělat peníze. Zainvestoval jsem, vedl jsem pak v průběhu let několik menších firem. Jsem finančně zabezpečený. Mám svůj dům, chatu, můžu si dovolit vyjet si k moři, zajít na dobré jídlo. Nic víc nepotřebuju. Mám odloženo dost peněz na dobu, kdy na tom třeba nebudu dobře, abych si mohl zaplatit péči.

Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, že jsem měl v životě štěstí. Žena zemřela, když jí bylo šedesát a já si od té doby vážím každého dne a každý den si na ni vzpomenu. A přitom si říkám, jak by měla radost, že svítí slunce, že nám na zahradě rozkvetla magnolie, že zčervenal javor. Chci si život užívat, ale zároveň pravidelně přispívám na charitu, přesněji vybírám si projekty a spolky, které dělají charitu, jež je mi něčím blízká. Nemluvím o tom, je to moje věc, se ženou jsme to dělali a vím, že by byla ráda, že v tom pokračuji.

S dcerami jsme mluvili o katastrofě, která postihla sever Moravy a já mezi řečí zmínil, že jsem na pomoc postiženým povodní poslal nějaké peníze. Řekl jsem i částku. Uvědomil jsem si, že se dcera tvářila divně. Další den volala druhá dcera a ptala se, jestli je to pravda. Cítil jsem, že ani jí to není po chuti. Měl jsem z toho velmi divný pocit. Obě jsou rovněž slušně zabezpečené, mají dobrou práci, oběma jsem kdysi výrazně přispěl na bydlení.

No a pak se ohlásil syn. Přišel a začal vyzvídat, jestli mám závěť, komu chci co odkázat. Bylo to víceméně v legraci, máme takový drsnější humor, ale tentokrát jsem cítil, že je za tím skutečný zájem. Pak řekl něco ve smyslu, že by rodina měla mít navzájem přehled o financích, že mi doporučí finančního poradce, který se těmi mými probere, nastaví vhodné strategie.

Zarazil jsem ho. Celý život jsem s penězi uměl zacházet. Kdyby ne, neměl by se on ani jeho sestra tak dobře, jak se mají. A teď, na stará kolena, je opravdu jen moje věc, co se svými penězi dělám. I tak jim po mně hodně zbyde.

Říkal, že to myslel dobře, ale cítil jsem, že je naštvaný. Pak se začal vyptávat na mé příspěvky na dobročinnosti. Začal mi líčit různé případy, kdy byly dary zneužity, hledal v mobilu články o podvodných charitách. Byla to nevýslovně trapná chvíle. Připadal jsem si, jako by mě považoval za dementního. A zároveň mě děsilo, kde se v mých dětech vzala taková chamtivost, lakota. Vždyť jsme je s manželkou vychovávali úplně jinak.

Pak přišly dcery. Začaly mi líčit, jak různí podvodníci cílí na staré lidi, jak jim luxují bankovní konta. A že je napadlo, že by nebylo špatné, kdyby měly přehled o tom, co se děje na mém účtu, že to jde nastavit tak, aby se tam mohly přes internetové bankovnictví podívat, kdybych o to v bance požádal.

Nic jsem na to neřekl. Zaskočilo mě o tak, až jsem mlčel. Děti mě chtějí kontrolovat, kolik utrácím. Vadí jim, že jsem poslal peníze lidem, kteří přišli o všechno. To je pro mě hodně špatná zpráva a vlastně nevím, jak se zachovat, co dál.

Z deprese mě nakonec vyvedla vnučka, která mi řekla, že s kamarádkami ve škole pořádají sbírku na zakoupení čisticích prostředků pro vesnici, kde žije babička jedné ze spolužaček a má povodní zničený dům. Tak jsem jim přispěl. A získal jsem pocit, že to s mladou generací vůbec není špatné, jak často slyšíme.

Ale ten hořký pocit z toho, že si mé děti nárokují právo kontrolovat, co dělám se svými penězi, poučovat mě a posílat na mě nějakého finančního poradce, je hodně silný.

 

 

(Autor, jehož text byl redakčně upraven, si nepřál uvést celé jméno, ale redakce ho zná. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)

 

 

 

 

 

Můj příběh peníze rodina
Autor: Redakce
Hodnocení:
(4.9 b. / 38 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Sim Bel
Barbora Barrová - a jak to dopadlo? Postaral se?
Ivana Bláhová
Smutný příběh - smutný článek..Ale i takový je život - bohužel..
Jana Jurečková
Mirku, rozumím Vám. Asi bych jednala stejně. Prostě jste si udělal radost. Poslal jste peníze lidem, kteří to potřebují. Co je na tom špatného? Byly to Vaše peníze, Vaše rozhodnutí. Držte si děti víc od těla.
Olga Tomanicová
Plně Vás chápu, že jednání Vašich dětí zklamalo. Nedejte se, jste rozumný a soběstačný člověk a děti by si měli uvědomit, že přistupujete k peněz s rozmyslem po celý svůj dosavadní život.
Barbora Barrová
Na úvod jen otázka: když přišel syn s tím, že rodina by navzájem měla mít přehled o financích, předložil rovnou své výpisy z účtů? Jinak situaci znám. Po smrti mé maminky zůstal můj nevlastní otec, o kterého jsem se tři roky starala, nakupovala, vařila, prala, vozila po doktorech, cokoliv bylo potřeba jsem zařizovala. V rámci toho jsme zřídila pro něj účet, aby mu tam mohl chodit důchod, nastavila jsem platby a zařídila kartu. Každý měsíc dostával výpis z účtu, neumí internetové bankovnictví, nemá internet. A pak přijel jeho syn, který žije 400 kilometrů daleko, zrušil mi dispoziční právo k účtu, zařídil vše na sebe, spořící účet převedl na sebe, a spokojeně zas na půl roku odjel. Nikdy se nestalo, že by mi nevlastní bratr zavolal jestli něco nepotřebujeme, jestli zvládáme. Zatímco já jsem si brala jeho tátu i na dovolenou na chalupu, on si jezdil po světě a posílal mi fotky :) A jednou jsem se prostě probudila a zavolala jsem mu, že k těm penězům tu má ještě tátu, a že já končím.
Jitka Hašková
Naprosto s vámi souhlasím, o svých penězích si každý musí rozhodovat sám. Děti jsem neměla, když jsem se starala o svojí matku, když byla koncem života po nemocnicích, chodil mi její důchod na můj účet, platila jsem z toho její činži i poplatky v LDN a kupovala vše co si přála, všechno jsem pečlivě zapisovala a dávala jí vyúčtování.
Danka Rotyková
Neslyším to moc často, ale určitě se i v mé blízkosti takové příběhy dějí. V mém příbuzenstvu se čas od času něco podobného také probírá, obvykle je u toho alkohol. Vždy se na to za čas zapomene, ale upřímně- nevím jak se to dělá. Já všechno moc prožívám, určitě bych to nešla podobně jako pan Mirek.
Dušan Brabec
Článek mne zaujal. Mám podobný osud - také vdovec a také zabezpečený, který ví, jak s penězi zacházet. Ale tím to, doufám, končí, protože podobná situace s dětmi mne (zatím) nepotkala...
Romana Koníčková
Další příběh ze série "Vycucáno z prstu" ?
Petr Adámek
Podle mě byste měl rázně říct, že do toho, co děláte se svými penězi, si nenecháte od nikuho v rodině mluvit. Prostě jednou provždy ty snahy utnout.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.