Mína Kollárová: Slovanský ideál vlastenců neuměl ani česky
Ilustrace J. Kollára od J. Vilímka: wikipedia, volné dílo

Mína Kollárová: Slovanský ideál vlastenců neuměl ani česky

5. 9. 2024

Slávy dcera Jana Kollára se rychle stala Biblí všech romantických obrozeneckých duší. Kdo by nemiloval tu pravou slovanskou plavovlasou múzu Mínu? Jenomže ona to nebyla ve skutečnosti éterická modroočka, nýbrž praktická tmavovláska Frederika.

Budiž ale Kollárovi odpuštěno, že své souputníky zatahal trochu za nos. Vždyť příběh jeho lásky s Mínou – Frederikou by i po téměř dvou set letech určitě dobře posloužil jako námět pro královnu červené knihovny Rosamunde Pilcherovou.

Kollár, jenž zásadně psal česky, pocházel z Uher (dal by se tedy teoreticky nazvat Maďarem). Jeho otec chtěl, aby se vyučil řezníkem, což Jan s ohledem na svůj zájem o vědění odmítl. Neměl to snadné, protože se od okamžiku, kdy nad ním otec zlomil hůl, musel spoléhat sám na sebe. Tudíž po ukončení evangelicko filozoficko-teologického lycea dva roky pracoval jako vychovatel a posléze odešel studovat protestantskou teologii na univerzitu v německé Jeně, kde na něj čekalo osobně i literárně osudové setkání. O jeho seznámení s budoucí manželkou se dochovalo několik teorií. Ta poetická tvrdí, že ji nejprve uviděl v kostele, a až pak s ní osobně promluvil v domě jejího otce, evangelického faráře Jiřího Bedřicha Schmidta. Pravděpodobně se s ní ale poznal až ve chvíli, kdy mu vzkázali, aby pana Schmidta navštívil, protože ten onemocněl a Kollár jej musel při kázání zastoupit. Schmidt měl velmi početnou rodinu a právě nejstarší z jeho dcer Frederika padla Janovi do oka, přestože se od sebe výrazně povahově lišili. On byl citový, přemýšlivý a spíše zamlklý mladý muž. Poprvé a naposledy se opil v patnácti letech, tudíž nikdy nehýřil po nocích jako jeho spolužáci, naopak rád vyhledával přírodu. Jeho pozdější sousedka, dcera profesora Šembery, na něj vzpomínala jako: „na vznešeného, horlivého buditele lásky k národu a vlasti, ale i na člověka vzácně poctivého, šlechetného, jemnocitého, velmi skromného a obětavého, přítele věrného.

Frederika pocházela z typicky měšťanské domácnosti, kterou řídil pochopitelně ve společnosti vážený otec, což se promítalo i v její výchově zaměřené hlavně na hospodyňské dovednosti, tudíž dokonale ovládala ruční práce, které se jí hodily i v tom, že si přivydělávala vyšíváním. Otec ale také hleděl na vzdělání svých ratolestí, což Frederika ve svém pozdním manželství dobře zužitkovala. Nicméně v době, kdy Jan studoval v Jeně a ke Schmidtovým docházel, rozhodně k němu nepřilnula nehynoucím citem. Zdál se jí příliš vážný a ona byla docela veselé mladé děvče.

Loučení se ještě není ztráta

Kollár si ty vzájemné rozdíly asi uvědomoval, protože časem po odchodu z Jeny píše – můžeme zůstat přáteli.

Jakkoliv se totiž všude opisuje, že odchodu Frederiky z Jeny zabránila matka, která údajně nesouhlasila se sňatkem s Kollárem, nezakládá se to úplně na pravdě. Paní Schmidtová, v té době už vdova, o povaze jejich sblížení totiž nic netušila. Zřejmě tedy bohužel ne zrovna zamilovaná Frederika poslala Kollára k šípku. V té době už pravděpodobně přilnula k jistému lékaři z Buttstädtu a do Uher se jí tedy vůbec stěhovat nechtělo. Kollár měl totiž jasno v tom, že se hodlá vrátit do své domoviny a zahájit zde dráhu evangelického pastora, což také učinil. Nevybral si jednoduchou cestu, věděl to, ale nemohl se rozhodnout jinak. Frederika ho v této životní fázi zjevně nechápala, přestože jeho srdce k ní opravu silně zahořelo. „Při loučení napsal na list kytice, své milence poslané, znělku. Dole přičinil poznámku : Více z Karlových Var, buď šťastna -— líbám Tě.“ Postupně to mezi nimi natolik ochladlo, že mu odmítla poslat i svou podobiznu, zatímco on neviděl smysl v tom, aby se s ní ještě někdy setkal. Přestože na ni nezapomněl, vzpomínku na Mínu už vlastně mohl promítnout pouze do svého slavného díla, které několikrát upravoval, až mu z toho vystoupil dokonalý portrét slovanského děvčete. Dnes bychom mohli podotknout – stvořil mediální obraz neodpovídající realitě.

Frederika si prožila asi trochu komplikovaný poměr s lékařem, protože se s ním dokonce zasnoubila, ale po nějakých devíti letech vše skončilo. Její sestry se postupně povdávaly, ale ona sdílela domácnost převážně s maminkou, i když někdy pobývala právě u svých sourozenců. Kontakt mezi ní a Kollárem byl přerušen do té míry, že se oba vzájemně považovali za mrtvé. Vzhledem k dalším událostem si nic kurióznějšího asi neumím představit.

Frederice zemřela maminka a vypadalo to, že na prahu čtyřicítky zůstane navždy odsouzena k tomu stát se lepší služkou v domácnosti svého bratra, což bylo údělem většiny neprovdaných měšťanských žen.

Ovšem znovu si s ní a s Kollárem zahrál nevyzpytatelný osud. Do Jeny se vydal jeho kolega, který samozřejmě zjistil, že se stále ještě svobodná Frederika těší dobré pověsti i zdraví.

Je to Němka!

Zpráva o dávné lásce Kollára vzpružila. A tak to zkusil po nějakých sedmnácti letech odloučení znovu. Požádal ji o ruku a tentokrát uspěl. Takřka čtyřicetiletá Frederika měla za sebou nedobrou milostnou zkušenost, a už nemohla na nic čekat. Kollárova žádost přišla pro ni asi v tom nejlepším okamžiku. Snad také konečně docenila hloubku Kollárových citů. Můžeme si samozřejmě pomyslet, do jaké míry je dokázala opětovat. Nicméně v jejich svatební den 22. září 1835 by se ve Výmaru nenašel blaženější muž. Jeho mlhavý sen o vztahu s dívčím ideálem se proměnil v realitu.

Spokojený novomanžel pak odvezl svou choť k sobě do Pešti. Mnohým lidem, jež na něj hleděli s nábožnou úctou, způsobil mírný otřes. Ta dokonalá Mína totiž nebyla ani Slovenka nebo Češka, nýbrž rázná Němka s pichlavýma očima a přísnými ústy. Někteří jedinci mu to pak vyčítali, ačkoliv se i jiní oženili s výhradně německy hovořícími ženami. Mohu zmínit třeba Jana Evangelistu Helceleta, o němž jsem psala ve své poslední knize Andělem nikdo z nás není. On nejenže pojal za manželku jednu brněnskou Němku, ale rovněž si prožil nelehký vztah s Karolinou Ottovou z Ottensteinu, přičemž do něj byla souběžně zamilovaná dcera rakouského Němce Johanna Pankla, Božena Němcová.

Frederika sice mluvila německy, ale vždycky se ke své cti snažila manžela podporovat. Kollár trpěl „očním neduhem“, tudíž mu často dokázala pomáhat v roli šikovné zapisovatelky, tedy sekretářky, přičemž se vzorně starala o domácnost a společnou dceru Ludmilu narozenou dva roky po svatbě.

Jakkoliv by se Kollár mohl opájet slávou, zůstával „skromný, velice uctivý ke každému a přívětivý.“ Podobně se choval i ke svým nejbližším. „ K choti a milené dcerušce byl něžný a velice pozorný.“ Miloval květiny a rád je své manželce nosil jako překvapení. Závidíte? Inu, pocit štěstí mu dal křídla.

Frederika se ale tak blaženě necítila. Stýskalo se jí po svém původním domově a lamentovala kvůli vysokým cenám v Pešti. Jinak prý byla milá a příjemná, ale rovněž správně německy šetrná. Kollár obvykle nosil peníze roztroušené po kapsách. Když to uviděla, okamžitě se ujala rodinných financí. Neprotestoval, asi se rád této nepříjemné povinnosti zbavil.

Frederice taky nevyhovovala uherská kuchyně, tudíž doma baštili saské speciality. Mimochodem dnes nám to nepřijde, ale rozdíly mezi uherskou a saskou či českou gastronomií byly tehdy dost značné.

Maďarská (uherská) jídla nechutnala třebaani Josefu Němcovi, který si na ně v dopise manželce Boženě Němcové stěžoval. Zdála se mu totiž moc kořeněná.

Když Kollár přijal místo profesora na vídeňské univerzitě, rodina ho následovala. Frederika v novém působišti viditelně pookřála. Přece jen se dostala zase do centra německého jazykového prostředí, byť byla rakouská metropole z velké části plná Slovanů. Kollárovi se zabydleli v Uherské ulici (Unger-Oasse) číslo 364, kam se do stejně velkého bytu přestěhoval také profesor Šembera. V dopise J. E. Helceletovi o tom poznamenává – „nájmu budu platiti 220 zl.“ Za to by se v té době dalo pořídit zhruba deset kabátů.

Dva vzdělaní sousedé v sobě brzy našli přátelské porozumění, stejně tak Šemberovic Zdeňka v Ludmile Kollárové, na jejíž adresu ve svých vzpomínkách poznamenala: „Byla ve všem šetrná jako její matka, opatrná a nadaná bystrým rozumem .“ S Ludmilou jí prý pojilo celoživotní přátelství, přesto jí slečna Kollárová nesvěřila své city k budoucímu choti, což se Zdenka dozvěděla až po jejich zasnoubení. A nejenom v tomto bodě dostává celý ten krásný pohádkový příběh trhliny.

Legenda o rozumné Germánce

Sám Kollár pravdě moc nepřispěl, protože nikdy ty zkazky o odvěké mýtické lásce nevyvrátil, přitom u jeho ženy v mládí by se o ní dalo hodně spekulovat. Navíc si ji všichni představovali jako zasněnou Slovanku a ona to byla hlavně rozumně střízlivá a rázná Germánka. Nic proti tomu, zřejmě se díky tomu vzácně doplňovali, přesto obrázek rodinné pohody a oddané manželky měl určité rezervy.

Rozepsala se o nich Teréza Nováková ve svém románu Drašar o Josefu Václavu Justinu Michlovi, prvním životopisci K. H. Máchy. Samozřejmě v tomto případě jde o beletristické zpracování života vzdělaného muže s velmi vášnivou povahou. Nováková se na tuto rozsáhlou práci velmi pečlivě připravovala, tudíž nemohla takzvaně vařit z vody. Navíc díky členství v Americkém klubu dam, se musela dostat i ke zprostředkovaným informacím od lidí, jež se s Kollárem i jeho ženou osobně setkali. To vše pak zjevně promítla do kapitoly, v níž Michl navštíví Kollára v Pešti. „Když otevřely se dvéře, vzhlédla chladně a v šití ustala; Kollár oslovil ji po německu jako Friederiku a představoval jí Michla, jmenuje jej českým učencem a literátem, zároveň profesorem na školách normálních.“

Michl se ocitl poprvé tváří v tvář dámy, jíž všichni obrozenci znali a zbožňovali. Řekl jí německy, že považuje za čest se s ní seznámit. Paní Frederika nereagovala tak, jak si asi představoval, „skoro pohrdlivě se usmála.“
Když se jí zeptal, „zdali se jí nestýská v cizí zemi, zdali již si zvykla,“ okamžitě si začala stěžovat, „že jí Uhry připadají stále jako cizina, a že by se mnohem raději s chotěm a dceruškou přestěhovala někam blíže domova svého, aneb alespoň do města, kde se více po německu mluví.“ Nováková dále fabuluje, že se Michlovi líbila malá Ludmila, protože zdědila po otci jeho „pronikající oči“. Paní Kollárová ho nerozehřála, protože „hledí přísně a nikterak není obrazem děvy, vylíčené ve Slávy dcery.“ A podle další poznámky v text, ten dojem nezanechala pouze v Michlovi.

Utkvěla mi také trochu sarkastická zmínka v jiné publikaci, kde se pravilo, že Kollár sice svou ženu zbožňuje a líčí jí všem téměř jako světici, ale řada lidí její společnost raději nevyhledává. Nenadchla prý ani F. L. Riegera,s jehož budoucím tchánem Palackým se znal Kollár od studentských let.

Za problematické považují historici i její označení Mína. Jmenovala se totiž Johanna Augusta Frederika. V Kollárově pozůstalosti je ale „ve všech listinách a vysvědčeních jméno Johanna rukou Kollárovou škrtnuto a nadepsáno Wilhemine.“ Wilhemine byla její předčasně zesnulá sestra, po níž měla údajně toto jméno v domácím prostředí převzít. Všude se přitom podepisovala jako Friederike.

Milenky básníků

Na počátku padesátých let profesor František Kvapil zamýšlel napsat delší studii o láskách slovanských básníků a chtěl tam zařadit i Kollára s jeho múzou. Požádal proto Jana Nerudu o zprostředkování kontaktu se Zdeňkou Šemberovou, s níž se Neruda přátelil. Kvapil samozřejmě stál o to, by mu Zdeňka svěřila své vzpomínky na dětství ve Vídni, neboť „stran Kollára byl v rozpacích“.

„Paní Kollárová,“ píše slečna Zdeňka, „byla pravá severní Němka, nadaná jasným rozumem a uzavřenou povahou. Nesmrtelný básník byl vtělený jemnocit, Slovan přítulný a tyto protivy žily svorně.“ A ty „protivy“ to neměly opravdu jednoduché. Kollár patřil totiž k velkým zastáncům panslavismu, což je, jak jsem zjistila, už dnes vlastně nežádoucí, ba přímo téměř zakázané. V principu jde totiž o politické, náboženské a kulturní sjednocení všech evropských slovanských národů. Zní to jako utopie, které se vysmál už Havlíček Borovský. Kollár navíc uznával pouze čtyři spisovné slovanské jazyky – ruštinu, polštinu, českoslovenštinu a srbochorvatštinu, kvůli čemuž si proti sobě popudil řadu slovenských obrozenců. Jestli ho i v tomto směru Frederika uměla podržet a pochopit, o tom bych trochu zapochybovala. Mohlo jí být celé to slovanské pinožení ukradené.

Možná i proto František Kvapil nakonec svůj záměr ztvárnit příběh Kollárovy lásky vzdal. Jeho kniha s názvem Ženy a milenky slovanských básníků sice vyšla, ale kapitolu o Kollárovi v ní nenajdeme. Ta publikace mi připadá, ale rozhodně pozoruhodná i s ohledem na její název a dobu vzniku. Když jsem totiž podobné téma zpracovala v roce 2011 já, byť se týkalo významných českých žen minulosti, vyslechla jsem si ledacos nepěkného, protože o podobných věcech se přece nesmí mluvit! Samozřejmě z té knihy dodnes citují a vycházejí novináři nejen na internetu. Mám opravdu ráda tohle zvláštní pokrytectví.

Přesto si myslím, že nemusíme nutně chtít objasnit povahu vztahu paní Kollárové k jejímu muži, protože jemu samotnému to spojení a následné otcovství dalo skutečný pocit štěstí a určitě mu přineslo řadu radostí. Navíc ho mladická láska k Míně inspirovala k literární tvorbě, jež významně ovlivnila nejméně jednu generaci čtenářů.

Chřadnoucí Kollár, jenž ke konci svých dnů už připomínal sešlého dědečka, si toho partnerského naplnění neužil tolik, jak by si zasluhoval. Skonal 24. 1. 1852.

Paní Kollárová odkaz svého muže hrdě oprašovala dál. „Založila nadaci pro slovanské studující evangelické bohosloví.“ A podle dostupných pramenů udržovala nadále kontakt s českými i slovenskými vlastenci. Svého muže přežila o devatenáct let.

 

Zdroje:

Ptáček Václav, Když se připozdívá, Praha 1898
Kvapil František, Ženy a milenky slovanských básníků, Praha 1893
Bredler František, Jan Kollár, Praha 1923
Kabelík Jan, Rodina pěvce Slávy dcery, Praha 1928
Jan Neruda, Dopisy II., Praha 1954
Kollár Jan, Slávy dcera, Třebíč 1911
Nováková Teréza, Drašar, Praha 1914
Sborník statí o životě, působení a literární činnosti pěvce „Slávy dcery“ , Vídeň 1893
Máj, 1905, číslo 20
Zvon, 1913, číslo 7
Osvěta, 1893, číslo 11
Ženské listy, 1894, čísla 6 a 1

Internetové zdroje:

Chronik | Jena Geschichte
Nehrdzavejúca láska Jána Kollára: mýtus a realita | HistoryWeb.sk (archive.org)

 

 

 

 

 

 

 

kultura literatura osobnosti
Hodnocení:
(4.9 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
František Matoušek
Zajímavé informace. Děkuji.
Danka Rotyková
Také jsem z těch nových informací překvapena, ale mile. Stále se dozvídám něco nového, jen kdyby bylo dost času to všechno přečíst, případně vyslechnout. Moc děkuji za zajímavý článek.
Zdenka Jírová
Článek je sice zajímavý a dobře napsaný, ale já si myslím, že žádný člověk není ideální, ani jeho život nemůže být ideální. Každý má nějaké chyby, ale je hezké, když si dva lidé i s těmi chybami rozumějí a vedou šťastný život. Pro nás je důležité dílo, které po sobě zanechají.
Jana Šenbergerová
Pořád ještě žasnu, kolik věcí je jinak, než si myslíme a než nás učili. Děkuji za odhalení dalšího "tajemství".
Jarmila Komberec Jakubcová
Zajímavý článek.
Josef Borecký
Chtěl jsem dát pět hvězdiček, no přeťuknul jsem se.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?