Půjčím si od mámy. Finanční výpomoc v rodinách je poměrně častá

Já bych dětem nepůjčila,ale dala,kdybych měla a ony mě o to prosily. Zamlada jsem cizím půjčovala do cca 200 Kč a vždy mi to bylo vráceno.

Když má z čeho půjčit, tak většinou půjčí a je to bez úroků, že a pokud se vrací včas.

Děti mám tři, nejstarší je problémový, tomu nepůjčuji, nejmladší je zatím dobře situovaný, dceři jsem jednou půjčila a vrátila mi to, jak jsme se dohodli. Je smutné, když člověka zklamou vlastní děti nebo jiní příbuzní.

Myslím, že bychom si s mužem půjčku komukoliv hodně rozmysleli. Máme dospělé děti, jsou soběstační. My sice nejsme chudáci, ale doufám, že k takové situaci nedojde.

Vůbec nejhorší přístup jsou půjčky v rámci i širší rodiny. Razím zásadu NEPŮJČIT! Chci-li potomkovi pomoci, tak mu ty peníze buď nevratně daruji nebo mu je prostě nedám. Jsou to přeci moje peníze a jen já mám právo rozhodovat, jak s nimi naložím. A ještě je mezi generací našeho věku zakořeněna jedna problematická zásada, totiž když daruji cokoliv (tedy i peníze) jedno,u z potomků, musím stejně dát i druhému (ostatním). Opět chyba! Jen já rozhoduji, kdy a kolik komu dám. Přitom nechci žádného potomka ošidit, pouze časově to nutně nemusí být ve stený moment. To jsou moje zkušenosti, které se bohatě vyplatily!

Také jsme to zažili - od švagrové. Nad penězi jsme mávli rukou a už se několik let nestýkáme.