FEJETON: Škatulky, škatulky, hejbejte se!
Ilustrace: Tomáš Polák. Poskytnuto portálu i60

FEJETON: Škatulky, škatulky, hejbejte se!

1. 9. 2024

Tak nevím, jsem pesimista nebo optimista? Do jaké kategorie patřím? Někteří kamarádi mě obviňujou z pesimismu, protože prej jen nadávám a všechno vidím černě, jiní zase oceňujou můj vlastně optimistický pohled, že je ještě relativně dobře, neboť všechno by mohlo dopadnout daleko hůř.

Jsem z toho na hlavu – do jaké škatulky teda náležím? Sice si namlouvám, že je mi šumafuk, co si lidi o mě myslej, ale to je jen normální sebepropaganda, že ano! Nikomu to není šumafuk. Každej podvědomě prahne po tom, aby byl lidstvem považován za vysoce inteligentního, spravedlivého, dobráckého hrdinu, udatného ochránce chudých vdov, sirotků, ohrožených velryb a zaběhlých pejsků. Něco mezi Albertem Einsteinem, Matkou Terezou a Jurajem Jánošíkem. Konec konců, sami sebe tak přece vidíme, bezpečně tu funguje staré dobré přísloví, že každý ježek je sám sobě kadeřav.

Jenže veřejné škatulkování je zapeklitá věc. U nás v ulici bydlí jistý pan Tureček, bývalý knihovník. Zgruntu slušný šestaosmdesdátiletý stařík, nefalšovaný pozůstatek časů, kdy ještě muže zdobila špacírka, k saku nosili vestičky a měli gentlemanské mravy. Jenže chudákovi Turečkovi se kdysi mimořádně přihodilo, že byl někým přinucen požít tři panáky na počest narození jakéhosi dítěte. Jakožto zapřisáhlý abstinent byl samozřejmě okamžitě zkárovaný na šrot. Našla ho v noci sousedka Novotná, jak sedí na zídce u popelnic, brouká si „Kéž, lavičko, kéž bys promluvila“ a má lehce ublinknuto na vestičce. Od té doby je celou ulicí paušálně zařazen do škatulky tajných chlastounů. Nedávno jsem náhodně vyslechl minidialog paní Novotné s paní Maškovou: „Heleďte, Tureček. Kampak asi jde?“ „Možná někam tajně se ožrat!“

Významný vliv na zaškatulkování má první dojem, resp. první kontakt. Kamarád Petr mi vyprávěl, jak při představovací návštěvě u rodičů své vyvolené byl tak ztuhlej a ztrémovanej, že mu při slavnostním obědě dvakrát upadl knedlík na koberec, povalil fíkus v obýváku, polil milostivou paní červenou Rulandou a pantátovi v garáži rozsypal šuplík se šroubečkama. „Takže jsem pro tchána a tchýni navždycky nešikovnej pazneht a nepřesvědčilo je ani to, že jsem prakticky vlastníma rukama postavil celej barák,“ svěřil se mi smutně.

Někdy dochází k jevu, který bych nazval „křížení škatulek“. Třeba v případě Michala. Je to rváč a rabiját, mockrát se popral v hospodě, na fotbale, párkrát i přímo na ulici. Jednou dokonce drsně zbil ekologické aktivisty, kteří mu bránili porazit lípu, co mu ohrožovala střechu chalupy. Vysloužil si za to škatulku „sadistický magor“. Na druhou stranu je to ale bezvadnej obětavej kamarád, každému z nás už hodněkrát pomohl z všemožných potíží, jeho manželka Marie ho nenazve jinak, než něžným a citlivým romantikem, do oken bytu si nainstaloval truhlíky s azalkami a už pár let se pečlivě stará o slepého kocoura z útulku. Takže ze škatulkovacího pohledu je rabiát Miloš taky současně pravým symbolem dobrotivosti. Když sloučíme obě jeho škatulky, vzejde nám jedinec, o kterém jakýsi klasik (myslím, že to byl Jiří Suchý) řekl: „Znal jsem jednoho sadistu, moc hodný člověk.“

Taky existují případy, kdy o škatulce rozhoduje legenda zahalená v mlze času. Ve vedlejší vesnici žil obecní vágus pan Hložík. V zimě v létě chodil v jedněch umolousaných montérkách a roztrhaném svetru, živil se kotelničením v místní hospodě, v té kotelně také bydlel, jen občas se z ní opilecky vyšoural, aby od hostů vysomroval pivo. Nicméně jeho škatulka byla úctyhodná. Po vsi se říkalo: „Jó, Hložík, nebýt toho jeho chlastu, tak to mohl být veliký člověk. On prý v mládí dokonce vystudoval jeden semestr medicíny.“ Nikdy nikdo nepátral, zda je to pravda, ale to také nebylo vůbec důležité. Podstatným přínosem této legendární škatulky byl pozitivní fakt, že panu Hložíkovi se lépe loudilo na hostech pivo.

Jak už jsem řekl, škatulkování je zapeklitá věc. Možná by bylo řešením, kdyby vznikla samostatná vědecká disciplína škatulkologie, dejme tomu v rámci psychologie, psychiatrie nebo sociologie. Že by si jako člověk skočil ke vzdělanému specialistovi škatulkologovi a tam by s ním prodebatoval, proč je zrovna v týhle škatulce a co se s tím teda dá udělat. Třeba by to bylo dobré, ale třeba by to bylo špatné, já nevím. Nemůžu se totiž rozhodnout, anžto furt ještě netuším, jestli patřím do škatulky „optimista“, nebo do škatulky „pesimista“.

 

 

 

 

 

 

Fejetony Tomáše Poláka
Hodnocení:
(5.4 b. / 10 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Alena Švancarová
Vaše nedělní fejetony mě vždy pobaví.Jen tak dál.
Jiří Dostal
:-) ... a své vlastní škatulky mít za mindrákové legrácky Calimera :-)
Marie Faldynová
Také já si ráda počtu o tom, že trapasy, maléry a špatné vlastnosti jsou vlastně srandovní. Souhlasím s tím, že smutku je na světě tolik, že přidávat další netřeba.
Zdenka Soukupová
Tomáši, souhlasím s Vandou. Na mě působíte stejně. A považuji Vás za optimistu, protože si na žádný pesimistický fejeton nevzpomínám. Podle mne vyznívají optimisticky i ty, které jsou někdy malinkou trošinku smutné.
VANDA Blaškovič
Tak to je zase lahůdka….Z toho, jak se tu prezentujete, pane Poláku, jste empatický, autentický a umíte přetvořit trapné situace do zábavných příběhů. Líbí se mi, s jakou lehkostí umíte najít humor v každodenních nesnázích, což přináší radost ,úsměv a smích….. Mně tedy určitě. Na mne působíte jako vtipný, laskavý, citlivý, člověk, který umí nejen rozveselit ostatní. Moc ráda bych někde v hospůdce poslouchala vaši společnost, třeba jen od vedlejšího stolu….i když tak malinko tuším, že vaše škatulka by mohla být i Největší z Pierotů…..
Milan Pepo
,,Pepo, ty jsi totální flegmatik." ,,No a co... mě to je jedno."
Anna Sýkorová
Krásné nedělní ráno, vaše články, komentáře jsou boží, pobaví, poučí, rozesmějou. Já, tváří vráskámi zdobenou,klamu. Jsem považovaná za věčnou optimistická, ty smutné vrásky za ty od smíchu, skryvám, smutku je na světě přeci dost a dost...
Jana Šenbergerová
Velký kus života jsem prožila jako melancholický pesimista. Naštěstí jsem se ještě včas přeprogramovala. Jako flegmatickému optimistovi se mi žije mnohem líp. :-) Vždycky nějak bylo a nějak bude ...
Milan Pepo
No tak já se považuji za nezničitelného optimistu protože vždy počítám s tím nejhorším. Někdo někam jede a už dopředu se stresuje tím, jestli stihne návazný spoj. Já jedu s klidem v duši protože počítám s tím , že jej nestihnu. Někdo se hroutí když si jej nečekaně pozve šéf. Já šel s úsměvem protože jsem počítal , že dostanu ,,kartáč." ( nakonec to bylo přidání na platu). Takže není nic lepšího než být optimistický pesimista. ;-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?