Našemu prodlouženému volnu se již neříkalo prázdniny, nýbrž dovolená. Nebyla jen tak ledajaká! Šlo o mateřskou a ta moje trvala celých šest let. Většina maminek má zkušenost s tím, že nejde o žádnou pohádkovou dovolenou, nýbrž práci na plný čtyřiadvacetihodinový úvazek. Zejména s postupnými dalšími přírůstky do rodiny.
Prvorodičkou v téměř sedmadvaceti letech
Od naší svatby uplynulo přesně na den 8 let, když se v červenci roku 1973 narodil prvorozený syn. Manželovi porodnice oznámila při jeho telefonátu omylem narození dcery. Ale to nebyl jediný přehmat. Když mi děcko třetí den přinesla sestra na kojení, byla jsem pro změnu v šoku já. Ten bezbranný uzlíček měl v košilce na rameni zapíchnutý obrovský zavírací špendlík. Během předešlých dnů mu nic takového nikde nevykukovalo. Na pokoji nás bylo pět matek. Žádná z nich podobnou ozdobou své dítě zkrášlené neměla. Na moji otázku, proč to můj syn má, se mi od sestry dostalo příkré odpovědi:
„To je normální! Při porodu se mu zlámala klíční kost. To se někdy stává.“ Pak už jen jako by nic doplnila vysvětlení o dostatečné funkčnosti třícípého šátku se špendlíkem, který je prý naprosto bezpečný a bude fixovat kosti ve správné poloze, aby dobře srostly. „Tomu já mám věřit?“
Místo radostí obavy
Proč mi sestra sama nic neřekla, když mi ho vždy předtím předávala? Seděla jsem na posteli dočista ztuhlá, ačkoliv do oken pálilo letní slunce. Ta zpráva mě hodně znepokojila. Co na tom bylo podle ní normální? Vždyť by se při nějakém pohybu mohl o ten zatracený špendlík zranit! Doktor mi při porodu řekl, že mám krásného kluka jako buka 52 cm a 3,90 kg. Teď se mi honily hlavou zlé myšlenky. Nevyroste z něho nějaký mrzáček? Šátek a špendlík mu přeci kosti nezachrání?! Nečekané trauma mě z radostné pohody hodilo do kolejí nejistot. V osudné chvíli mi stres způsobil ztrátu mateřského mléka. Naštěstí už byly vynalezeny náhražky Sunar apod. Malý klučina pil jako o závod. Utěšeně přibýval na váze a měl se čile k světu.
Při propuštění z porodnice byl již v pořádku. Moje obavy o jeho vývoj se až později ukázaly být zbytečné. V dospělosti dosáhl vzrůstu dvou metrů a ke své výšce má i odpovídající váhu, a klíční kosti v pořádku. O letošních prázdninách již oslavil svých 51 let. Loňskou jubilejní padesátku si užíval při poznávacím okruhu zeměmi Beneluxu se svoji vyvolenou, kterou si vzal na tuto cestu s sebou.
Další kulaté jubileum
Mým původním přáním v mládí bylo mít dvojčata. Když to nevyšlo, rozhodla jsem se, že syn nezůstane jedináčkem a pořídíme si k němu další dítě. Prázdniny roku 1974 (tedy přesně před 50 léty) jsem již trávila znovu obtěžkána těhotenským bříškem. Porod měl nastat mezi koncem srpna a počátkem září. V zaměstnání jsem již dávno oznámila, že z tohoto důvodu se ještě do práce nevrátím.
Moje mateřská dovolená pokračovala. Zatímco dopoledne jsem vařila oběd a starala se o domácnost, syn byl na dvoře oploceného služebního areálu v bezpečí a měla jsem kočárek s ním na očích. Po obědě následovala radostná jízda po četných oblíbených cestičkách rozlehlého parku. Avšak nebyla to vždy jen idylka, jak by se zdálo. Manžel často pracoval do pozdějších hodin a musela jsem si s ledasčím poradit sama. Zatímco netěhotné ženy se staraly o to, aby měly po celé léto hezkou postavu do plavek, tak já jsem tomu mateřskému břichu dovolila, aby se přirozeně před druhým porodem opět postupně zvětšovalo. Z letních veder mi bývalo často mdlo. Na oblíbené plavání jsem musela zapomenout.
Při návratu z venku jsem denně po 20 schodech nosila v náručí ročního synka, který již měl váhu okolo 10 kg. Stát na vlastních nohách již samozřejmě uměl, ale do chození, byť jen po rovině, se zrovna moc nehrnul. Natož po vysokých schodech! S koncem prázdnin se přiblížilo také datum předpokládaného porodu. To již neměl manžel pohotovost v zaměstnání, nýbrž doma. Očekávaná událost nastala na počátku září roku 1974. Narodilo se nám drobné děvčátko. „Dozrávalo“ do krásy v inkubátoru. Za pár dní již bylo vše v pořádku a všichni jsme se mohli radovat. Vzpomínám na hezké časy dvojnásobného mateřství vždy v dobrém, i když to často nebylo lehké.
Pro nedostatek míst v mateřských školkách, i kvůli jiným okolnostem, jsem nakonec zůstala s dětmi celých šest let nedobrovolně doma. Život plynul dál svým tempem. Střídaly se chvíle plné slunce, jindy s nějakým tím mráčkem. Vše však uteklo nějak až příliš rychle.
Vzpomínky staré přes padesát let věnuji čtenářům „íčka“, ale také oběma svým dětem, Michaele a Robertovi. K významnému jubileu přeji všechno nejlepší, hodně zdraví, štěstí. Úspěšné pokračování druhé padesátky života a příznivý vývoj dalších událostí.
