Prázdniny v šedesátém osmém

Paní Šišková, velmi výstižně jste to napsala. Muselo to být pro vás obrovské trauma. Taky mně naskočily vzpomínky, bylo mi o pět let víc. Mockrát mě napadlo, kde bychom jako stát byli, kdyby nepřišel rok 1938, 1948, 1968... A když vidím, co se děje na Ukrajině a slyším výplody některých pseudopolitiků, není mi zrovna dobře "u srdce". To mají lidi fakt tak krátkou paměť?

Článek vyjadřuje i mé tehdejší pocity, také mi běhá ještě dnes mráz po zádech.

I dnes, když čtu podobné články či příspěvky zde, mi běhá mráz po zádech. Stále si vybavuji, bohužel, tu úzkost, covemně byla, v té malé 12 leté holce. Nikdy víc bych to nechtěla zažít. Potkávám 1 staršího pána z naší ulice, který se snaží vždy venku někoho ulovit a cpát mu pomaloučku do hlavy své levičácké myšlenky, protože jemu tehdy bylo dobře byl velký stránek. Když ho vidím na dálku, okamžitě měním směr cesty tak, abych se s ním nemusela potkat. Je pro mne jako zlo, které nechci mít ve své blízkosti. Článek jsem přečetla jedním dechem, takže děkuji.

Dobře jste to vše připomněla. Vaše zážitky byly opravdu velké. Bylo mi 11, seděla jsem s koleny u brady na gauči v kuchyni a strašně jsem si přála, aby to nebylo pravda.

Bylo mi 19 let a jako dcera celoživotně soukromě hospodařícího rolníka si nejsem jistá, že se dnes cítím svobodněji (volněji) než před šestapadesáti lety. Jen mě tak napadá, kdyby nás tehdy "nenapadla" vojska Varšavské smlouvy, mohli jsme být, "tam" kde jsme dnes, o 30 let dřív.

:-) No tak dobře, ale šance se nedostávají, šance se berou... :-)

Deset hvězdiček! Skvěle jste své pocity popsala.