Byla jsem v práci a za dopoledne mi nepřišla na prohlídku vodního mlýna ani noha. Pár lidí sice kolem šlo, ale nikoho jsem k návštěvě nepřesvědčila. Když se ani na poslední dopolední prohlídku v půl dvanácté nikdo nedostavil, vyrazila jsem tedy chvilku po půl dvanácté na oběd. A při obědě mě ve dvoře u domu z Loubí neskutečně vytočila nějaká osoba. Její dcera s vnučkou šly ve dvanáct na komentovanou prohlídku zemědělské usedlosti, ale paní nešla, že jí hrozně bolí nohy.
Což o to, to chápu, v takovém horku, co letos celé léto bylo, to není nic divného. A tak paní seděla na lavici před špejcharem a celou dobu telefonovala nějaké svojí kámošce. Zřejmě měla neomezený tarif, ale jinak mi přišla omezená ažaž. Šíleně mi vadily ty její řeči o tom, jak je to tady jiný než u nich, jak by tady žít nemohla, že ty vesnice tady jsou takové roztahané a ne jako u nich, dřevěné štíty domů se s těmi jejich nedají srovnávat, že je to tady prostě všechno takové "české". Což mi připadlo, že asi byl podle ní výraz nejvyššího opovržení a hnusu... Ale neměla by spíš paní říkat, že je to tady takové německé? Prý že už chápe, že my Češi potřebujeme, aby na nás oni dělali, protože tady se nikde nic nepěstuje! To si, do prčic, ta paní neuvědomuje, že tady v Českém středohoří není v kopcích místo na rozlehlé lány polí, jako třeba někde na Hané?
Já jí vážně poslouchat nechtěla, ale tohle se prostě vypnout nedalo. Když pak prohlásila, že se byly s dcerou podívat i na zámku ve Velkém Březně a v Úštěku a to je podle ní "prdel Evropy", tak už jsem musela odejít. To normální člověk opravdu nepochopí - Úštěk, památková rezervace! Domečky úhledné, náměstí, na kterém se pro jeho kouzelnou atmosféru točila spousta filmů, pohádek a reklam, ptačí domky tak neskutečně originální, půvabné a neobvyklé a židovská synagoga sice maličká, ale krásná a ona se o to dokáže takhle nevybíravě otírat. Holt asi paní zrovna neměla dobrý den.
Ještěže nejsem konfliktní typ, jinak bych na ní zařvala: "Ať už tedy laskavě táhne do háje, ať si zůstane tam "u nich", když je to tam tak úžasné a necpe se k nám. Že tady na ní nikdo není zvědavý." Nebo jsem jí aspoň měla zahodit někam daleko francouzské hole... Nic z toho jsem neudělala, pochopitelně. Už třeba jenom proto, že jsem měla na krku visačku průvodce skanzenem, a tak jsem si svůj názor na paní radši nechala pro sebe. Jenom jsem fofrem dojedla svůj oběd, stejně mi přestalo chutnat a odkráčela jsem zpátky na mlýn. Cestou jsem si, pro zlepšení nálady, koupila zmrzlinu, měli jogurtovo-jahodovou. Pomaloučku jsem si jí ulizovala a vychutnávala a doufala jsem, že podobnou čarodějnici už nikdy neuvidím.
Její dcera s vnučkou sice měly zaplacenou i prohlídku mlýna, ale nepředpokládala jsem, že by paní tu dálku tam šla s nimi, když jí bolely nohy. No zaplať pánbůh opravdu nešla. Odpoledne jsem pak měla na každé prohlídce spousty lidí, vážně jich bylo tolik, že jsem je ani nepočítala a všem se u nás kupodivu líbilo.
Když jsem pak večer před šestou vracela v pokladně klíč od mlýna, povídala mi kolegyně, že ta paní tam seděla celou hodinu, než se jí dcera vrátila z prohlídky mlýna a že za tu dobu stačila ještě zavolat dalším dvěma kamarádkám, takže si ten její názor na Zubrnice a okolí vyslechli s průvodcem Kubou ještě dvakrát. Paní totiž seděla na lavici přímo proti otevřenému okénku pokladny a mluvila v tom svém rozhořčení dost hlasitě.
No jo, uznávám, že každý jsme nějaký, ale stejně to nechápu. Vždyť paní svým negativním postojem ke všemu jinému ubližuje především sama sobě.
Ale celý den mi to nepokazilo, to teda ne. Klasicky jsem použila, tak jako v obdobných případech, svoje heslo. Zní : "Ty mě nenas...., ty teda ne..." Občas si ho říkám, ale pochopitelně jenom v duchu pro sebe, třeba když doma místo hádky opouštím "bojiště". Věřte, nevěřte, vážně to pomáhá.
