ELA
To léto přijeli Ciprovi do Kupčic za starou Nežkou Kuželovou už o prvním dni školních prázdnin. Nežka svoji dceru Hanu s rodinou nedočkavě vyhlížela od samého rána. Jenže fialový wartburg si dával na čas. K chalupě se dýchavičně dokodrcal až ve čtyři hodiny odpoledne.
Přijeli, přivítali se po roce jako obvykle, povykládali o novinkách. Slzy dojetí brzy vysušila nabytá radost. Inženýr Cipra vyprázdnil kufr auta a syn Ilja se tiše vytratil za svými kamarády. Nejdřív zazvonil na Juru. Bydlel hned naproti. Otevřít vyšla Jurova matka, která Iljovi sdělila nepříjemnou zprávu. Jura byl na brigádě v Opavském pivovaru.
Druhý Iljův kamarád z Kupčic, Hanys, bydlel jen pár metrů od chalupy. Říkalo se tam U křížku. To proto, že na rozcestí silnic na Mělčavec a Hůrky stál dvoumetrový kamenný kříž s hlavou Ježíše Krista vyrytou do spojnice obou trámů.
Hanys byl doma. Vyšel z garáže, aby se podíval, kdo zvonil na domovní zvonek.
„Tuš vitaj, Pražaku, zasej mezi svymi?“ uslyšel Ilja pozdrav od stejně starého kamaráda. Prsty měl zamazané od oleje. Ukazoval je Iljovi. „Sem včil, kura, jakysik zaneřaděny, tuš ti ni ruku nězmačknu, bo si taky fajně nastrojeny… Davam brachovi do kupy fichtla, bo ho potřebuju na zytřek.“
„Pojedeš na něm někam na prázdniny?“
„Pojedu tak akorat do dupy! Budu pomahať fotrovi na polu,“ řekl Hanys nasupeně a dodal: „Zytra mame v Lipově rozlučkovy večirek s devitkum, sem hlavni organyzator, atobusy v noci něježďa, a na to, bych po svych tramtyroval, sem už stara kosť.“
„Tak to zítřek na fotbal moc nevypadá, co?“
„To ni,“ řekl Hanys rozhodně. „Ale viš, co mě včil napada? Ja tě vezmu zytra sebum. To se šeci zeseru jak tě uvidi. Kamoš z Prahy!“ Hanys se rozplýval. „Si zytra volny, ni?“
Ilja váhal. Na večírek, kde nikoho nezná, se mu nechtělo ani trochu. Podobných akcí si na devítce v Praze užil dost. Všechny se odvíjely podle téhož scénáře. Zpočátku se trsalo u magneťáku, pak se každý co nejrychleji snažil ožrat laciným vínem, a nakonec, když už kluci byli dostatečně kurážní a holky jaksepatří přístupné, se všichni spárovali a zalezli někam, kde nebyli vidět. Co spolu v takových chvílích dělali, nebylo vždy jasné, ale za úspěch kluků se počítalo aspoň osahané prso. Někdy se stalo, že na podobné akce přišli již spárovaní. Pak balení holek nežádoucím vetřelcem téměř vždycky skončilo rvačkou.
„Hanys, jak můžu jít na rozlučák s devítkou, do který jsem nechodil?“
„Jeb na to,“ řekl Hanys drsně. „Kaj sem hlavny organyzator ja, tak se šeci podřyďa temu, co řeknu, ni? A krom teho, akcyja se kona v domku u stryka, ni kajsyk v kulturaku.“
Hanys si svůj nápad rozhodně nechtěl nechat rozmluvit.
„A co budeme poslouchat? A co budeme pít? A kdo tam bude? Měl jsi ve třídě nějaký pěkný holky?“
„Kura, ti pravim, taky večirek a taku partyju si ešče nězažil. Mam nachystany pasek s poslednim elpičkem od Abby, na piti dostaněš medvědi mleko, tuš to je taky po domacku vyrobeny liker – a děvuchy? S děvuchami je to v dupě, bo ty šumne su zadane a něvyvinute sem rači něpozyval. Ale viš ty co?“ Najednou se rozzářil jak měsíček nad Mělčavcem. „Viš ty co? Přyjdě tam aji taka šumna děvucha, ktura strči šecke baby do dupy. A je aji chytra aji nězadana.“
„Tak to tam jdu.“
Hanys se na Ilju najednou podíval způsobem, který se mu ani trochu nelíbil. Svraštil obočí.
„S tum mam už ja jakysyk umysel,“ dodal vážně.
Rozloučili se s tím, že Hanys pro Ilju přijede druhý den v pět hodin k babi a odveze ho na fichtlu na smluvené místo.
Tři kilometry z Kupčic do Lípova ti dva urazili za deset minut. V domku u strýčka ještě nikdo nebyl, spolužáci byli pozváni až na šestou.
Nejdříve přišli čtyři kluci a několik minut po nich se na schodech objevily tři páry holek.
Víc spolužáků než deset Hanys už nečekal. Chvilku ještě lelkoval a pak se ujal uvítacího proslovu.
„Tuš vas šecky vitam na tym našim rozlučaku. Fajne, že ste došli v takem počtu. Cosyk popijeme a povykladame o školnich letach, kaj su včil uspěšně za nami, ni? Tež si trochu zatrsame při magneťaku. A tutaj mam pro vas překvapeni – kamoša z Prahy.“
Hanys plácl Ilju těžkou rukou po zádech. Ten jen pod nečekaným úderem zasípěl.
Lípovští kluci protáhli obličej, někteří se uchechtli.
Jeden se obrátil k druhému: „Co sem teho cypa vodil?“
„Zajebanec jakysyk. A z Prahy!“ sykl třetí na čtvrtého.
„Tuš to budě rozlučak na piču,“ shodli si všichni čtyři mezi sebou a nenávistně se na Hanyse a Ilju zašklebili.
Hanys zapnul magnetofon, z reproduktorů se ozval známý hit švédské skupiny Mama mia. Pak odešel do kuchyně a donesl v kastrolu horký likér. Byl to rum smíchaný se skořicí, cukrem a červeným vínem. Postavil ho před spolužáky na nízký stolek.
V tu chvíli se kluci jako na povel zvedli ze židlí, odlili si půlku hrnce pro vlastní konzumaci a odešli s ní do vedlejšího pokoje. Dali tak najevo, že s obsazením přítomné společnosti nebudou ztrácet svůj drahocenný čas.
Na gauči, lomeném podle rohu obýváku, sedělo nyní šest holek a dva kluci.
Od chvíle, kdy Hanys Ilju představil, si holky něco šeptaly, hihňaly se, občas mrkly na místo, kde Ilja seděl, a zase se čemusi hihňaly.
Hanysovi došlo, že se rozlučák neodvíjí podle jeho přání, a tak aby zachránil, co se dalo, vyzval přísedící k tanci. Zvedl se první, dopil likér ze skleničky až do dna a požádal nejbližší holčinu o tanec. Rudá v obličeji se zvedla a nechala se odvést na oválný koberec uprostřed obýváku. Oba pak kroužili v rytmu jak candáti na vlasci, zatímco je zbylé osazenstvo pobaveně pozorovalo.
Iljovi se do tance nechtělo, zbylé holky byly jak pytle napěchované předloňskou koudelí. Kozy sice už měly, ale hlavu? Pche. Jak podrážku od pohorek!
Holčiny projevily větší duchaplnost než Ilja. Nejdřív si o tanec řekla jedna, pak druhá, třetí… šestá. Rozhovor se rozproudil, bariéra ostychu spadla pod gauč, otázky nebraly konce. Přece jen, Ilja byl z Prahy, galan z hlavního města. A to je k němu táhlo. O Praze se učily v dějepise. Ne u nich, ale tam se odehrávala historie. Tam je sídlo prezidenta a tam se děje tolik znamenitých věcí. To ony, holky z Lípova, kam ony se dostanou? No, do Prahy ne. Ještě tak do studeného Silavče, polocikánské Ostravy nebo zruinované Opavy!
O sedmé zazvonil zvonek. Hanys významně sykl. Ta, pro kterou rozlučák zorganizoval, přicházela. Rudý až u kořínků vlasů se zvedl z gauče a šel otevřít dveře.
Na prahu nestála dívka, ale cherubín. Ilja oněměl. Modré oči jak lapis azuli vsazený do očních důlků princezny Nefertiti, světle hnědé vlasy, které se jako vlákna jarního větru obtáčely kolem opáleného krku, postava jak houslový smyčec. Její štíhlé a ohebné tělo mělo na sobě džíny a blůzu se secesními květinami vyšívanými zlatou nitkou.
Nesměle vkročila dovnitř a znejistěla tím, co ji uvítalo – přehulená hudba švédské skupiny, alkohol v ovzduší pokoje s gaučem, na němž sedělo šest pytlů s dlouhými vlasy. A u nich neznámý kluk. Tak to byla náruč, která jí vnutila svůj uvítací polibek, náruč rozlučkového večírku, na nějž ji Hanys pozval. Chvíli váhala a pak si dodala odvahy. Prý přišla jen na chvilku.
Ilja byl v pokoji jediný, s kým se Ela neznala. Hanys je představil. Usmála se na něj zdvořile, stiskla nabízenou ruku a pak si přisedla na gauč ke spolužačkám. Přijala z Hanysovy ruky sklenku po domácku vyrobeného likéru, ale rty v něm smočila jen jednou.
Ela se lehce a nenuceně bavila, každý pro ni byl stejně dobrý, pro každého měla úsměv, každému ráda a vnímavě naslouchala. Byla dobrosrdečná, skromná a neodolatelně krásná.
Hanys z ní nespouštěl oči. Sedl si k ní jak pes ke své dobrodince a utápěl se blízkostí její osvěžující přítomnosti. Byl jako opilý.
Vtom se z vedlejší místnosti ozvaly rány, dupání a nadávky.
„Cyp zajebany.“
„Pražak zasrany.“
„Přyvandrovalec jakysyk.“
„Gyzd něpodařeny.“
Do obýváku se sesypali čtyři kluci opilí jak zedníci po výplatě a sápali se na Ilju.
„Dostaněš do pysku!“
„Zubyska si ni něposbiraš, kaj ti jednu lepnu, kokot napomadovany!“
Šermovali Iljovi pěstmi před obličejem a byli by je umístili na jeho bradu, kdyby jeden z nich nezačal dávivě zvracet na oválný koberec uprostřed obývacího pokoje.
Do Hanyse jakoby střelil.
„Lapněte teho bravka a vražtě mu handru do papuli. Un tu šecko zeblije. Stryk mi zytra rano naliska, kaj kvartyr něbudě v rychtyku. Dajtě ho na venek pod studňu! To su tež manyry, kura, ožrať se a zebliť šecko dokola. Chuji zajebani!“
Byl by asi pokračoval v monologu, kdyby se Ela nezvedla z gauče a neohlásila, že odchází domů.
Ilja rychle využil nečekané změny vývoje událostí a řekl Hanysovi, že už také půjde.
Hanys v sobě vší silou potlačoval vztek.
„Jestli ti to nevadí, doprovodím tě. Tedy jestli tě domu někdo nesveze na fichtlu,“ řekl a podíval se tázavě na Hanyse.
Ten zarytě mlčel. Musel před opilými kamarády pohlídat strýcův dům.
Ela souhlasila.
(UKÁZKA ZE STEJNOJMENNÉHO ROMÁNU. VYJDE V ŘÍJNU V NAKL. "MÁM TALENT")
