Postřehy z veřejné dopravy

Teď v Praze jsou všechny zastávky v autobusech pouze na znamení. Autobusy nemají zpoždění, často přijedou dříve. Jezdím autobusem denně, nic pěšky nezařídím.

Zajímavé postřehy, ale i v dobách dávno minulých se děly věci neuvěřitelné. Nemám na mysli vtipné vyprávění M. Šimka o tom, jak umíněnému bratranci zprostředkoval zážitek z jízdy pražskou tramvají, ale moje vzpomínka sahá více jak 55 let zpět na jízdy autobusem z VŠ na ubytovny v Neratovicích. Autobus byl ověšen studenty do posledního využitelného prostoru autobusu, schůdky byly přeplněné - něco jako vlak někde v Banglagéži. Nikdo si na nic nestěžoval, naopak studenti vítali bezprostřední kontakt se studentkami z jiných škol. Báječná léta, nikoli pod psa!

Už hodně let jsem vlakem nejel. Možná je to už 15 let. Takže tyto popsané zkušenosti nemám. Raději všude autem. Je to v klidu a pohodě. Jezdím už 50 let.

Většinu života využívám k přemisťování prostředky veřejné dopravy. Váš článek vystihuje i moje postřehy z nich. Podobně jako o cestujících by se dala napsat kniha o řidičích. Jedni i druzí představují širokou škálu lidských povah. Cestování s nimi mě baví. Sleduji krajinu z větší výšky, než umožňuje osobní auto, a naslouchám příběhům. Ani mě nenapadne číst si, nebo zírat do mobilu.

Tak u nás se vyskytuje ještě jeden fenomén. ,,Vášnivě" rád jezdím ,,školákem." Jsme šestá obec na lince a před námi ještě pět před příjezdem do města. Nastoupím do autobusu, sotva se vlezu. V uličce starší sousedky, prváci s batohy na zádech . Koukám po sedačkách a v řadě z nich nikdo. Starší školák opřený o okno dospává a školní brašnu vedle sebe na sedačce. Zatřesu s ním. ,,Co je vol. " Mžourá rozespale než si uvědomí s kým mluví. ,,Máš zaplaceny dvě místa?" ,,Nemám." ,, Tak švihej s tím batohem pod sedačku nebo nahoru." Další... ,,Já držím místo..." ,,Prdlajs držíš! Ten autobus není místenkový a kamarád ti nastupuje na poslední zastávce. " No a najednou je ulička prázdná. :-D A jedna z jiného soudku. Plzeňská tramvaj. Nastoupí hodně lidí, mezi nimi babka o francouzské holi. Tak se zvednu, nabízím jí místo. Ona se podívá snad na dvoumetrového hromotluka vedle sebe a povídá: ,,Honzíku posaď se". Myslel jsem, že ji tu hůl vytrhnu z ruky a oba dva s ní přetáhnu.

Často cestuji, mám podobné zážitky.

Je to tak. A na téma maminek s kočárky už toho bylo napsáno hodně. Také cestující s batohy na zádech v MHD apod.

Mám podobné zkušenosti, zejména s místenkami.