A nic se na tom nemění. Občané francouzského Cannes před časem sepsali petici požadující, aby úřady zakázaly chodit na pláž obézním mužům ve slipech. Pohled na příliš tlusté pány v příliš malých plavečkách označili za vulgární a pohoršující. Neuspěli, úřady nenašly způsob, jak změřit, kdy jde o muže příliš obézní a plavky příliš malé.
Plavky odjakživa vzbuzují vášně a jsou předmětem nekončících debat na téma, co je vkusné a co ne, co je slušivé a co ne, co se hodí k určitému věku, k typu postavy a podobně.
Ale vždy jde jen o společenské nastavení, o momentální stav ve společnosti. Rozhodně neplatí, že čím více se podíváme do minulosti, tím více se lidé při koupání zahalovali, jak by se mohlo zdát.
Koupací úbor silně připomínající současné plavky se objevuje na malbách z antického Řecka a Říma, tedy z doby, kdy byly značně populární lázně. Ženy jsou v nich zobrazovány zabalené do pruhů látky, které zakrývají intimní partie a ňadra a výsledek je velmi podobný některým typům současných plavek.
FOTO: Profimedia
Ve středověku lidé koupání moc nedali, nebylo považováno za zdravé a ani v následujících staletích nebyly plavky zrovna středobodem zájmu, natož byznysu jako je tomu nyní. Nicméně postupem času koupání znovu dostávalo do módy a v osmnáctém století přibylo veřejných plováren. Takže bylo třeba řešit problém – v čem tam jít?
Mužské plavecké úbory té doby připomínají současné zimní podvlékačky – zahalovaly nohy i ruce. Ženské koupací oblečení byly v podstatě šaty, většinou z těžkých tmavých látek, ušité tak, aby po nasátí vodou nic neodhalovaly, nelepily se na tělo, nezdůrazňovaly, že pod nimi nějaké tělo je. Dokonce některé měly všité na spodních koncích závaží, aby je voda nenadnášela.
K velkým změnách začalo docházet na začátku dvacátého století. Do módy přišly různé druhy sportu, zdravý životní styl, lépe situované vrstvy začínaly trávit volný čas v přírodě, u moře. Plavky se začaly čím dál více přizpůsobovat tomu, aby se v nich skutečně dalo plavat, ne jen stát ve vodě na místě. Spolu s tím začaly sílit protesty proti takzvaně nemravnému odhalování se. Například v Austrálii se v prvních desetiletí dvacátého století odehrávaly demonstrace za to, aby se muži koupali v úboru, který je celé zahaluje. Lidi pohoršovalo, že se plavky omezily na zakrytí spodní části těla a muži se vydali na pláže s odhaleným hrudím. Nicméně stejně silné byly demonstrace za to, aby se naopak lidé mohli koupat v čem chtějí. Zkrátka, tehdy byly plavky opravdu silným zdrojem nepokojů ve společnosti.
FOTO: Emil Bican a Karel Januš, ČTK
Když byl po druhé světové válce obecně nedostatek látek, výrobci plavek je začali šít ještě menší. Ubylo různých kanýrů, volánů, zdobných prvků, které měly za úkol co nejvíce zamezovat odhalení postavy. Plavky se čím dál více podobaly těm, jak je známe nyní, tedy současným nejcudnějším typům se zahaleným bříškem a nohavičkami.
Naprostá plavková revoluce se začala odehrávat v roce 1946, kdy návrhář Louis Reard předvedl bikiny, tedy dvojdílné plavky odhalující břicho. Nešlo sice o první dvojdílné plavky, nicméně jejich střih byl jiný, odvážný. Bylo po válce, lidé se chtěli radovat, bavit, užívat si léto na plážích. Některé odvážné dívky si začaly tento typ plavek pořizovat, ale setkávaly se s odsouzením. Zlom nastal, když se v nich začala promenádovat herečka Brigitte Bardotová a další tehdy populární filmové hvězdy. V tom se nic nemění, výrobek potřebuje propagaci ze strany slavné osoby. A tak dívky přestaly dbát na to, že jejich otcové vyhrožují, ať se nevracejí domů, pokud si tu hanebnost obléknou.
Z dnešního pohledu vypadá odsuzování bikin víceméně směšné, nicméně je hezkým důkazem toho, že generace současných seniorů, byla v mládí velmi odvážná a nebála se vybojovat si nové trendy, ať už šlo o bikiny či minisukně nebo džíny. Zkrátka, je to generace rebelů.
