Ti se nastěhovali k chlívkům v hospodářské budově a škodili koze i slepicím. Bylo nutno zakročit. Otec spolu se strýcem se vybavili nástroji k zákroku a než prošli dveřmi, dříve jim tam proběhl ten pejsek.
Nastala mela provázená štěkotem a kvičením. Přivřeli dveře, aby nezvaní škůdci neutekli ven a oni je mohli postupně likvidovat. Po chvíli nastalo zlověstné ticho. Opatrně nahlédli dovnitř a pejsek je vítal radostným vrtěním ocasem a hrdým pohledem vítěze. Kolem něj leželo snad tucet zabitých škůdců s univerzálním označením „potkan“ pro vše podobné, leč větší než myš.
Dalšího už pamatuji lépe. Byl větší, přátelský a věčně uvázaný u boudy. Nesmírně se radoval, když se mu někdo věnoval, dokonce i když já jsem mu do té boudy vlezl a pro něj už místo tam nezbylo. Nejšťastnější byl, když se mu podařilo uvolnit z řetízku, to pak nadšeně běhal a lísal se ke každému, koho potkal.
Jednou uviděl přicházet tetu doprovázenou dorostenkami z tehdejšího spolku Sokol. Vyběhl jim vstříc, aby splnil svou povinnost olíznutím brady pozdravit známe kamarádky a uvítat je. Jenže jedna z nich se sklonila k němu trochu více a nešťastnou náhodou ji nějak škrábl na tváři pod okem. Bylo to na šití s předpokladem viditelné jizvy.
A tak další pes už nebyl. Po nastěhování do paneláku a pracovní době ani vhodné podmínky pro psa v domě už nenastaly. Tak tomu bylo i v dospělosti. Zase v paneláku a syn velmi, ale marně, toužil mít svého psa. To si splnil až se osamostatnil, a až ve své nové domácnosti v cizině.
Přijeli jsme tam na návštěvu. U nich v typickém, pronajatém domku s malými místnostmi, po uvítání nezbylo místo, kam se mám posadit. Bylo tam ještě proutěné křesílko, ale v něm se rozvaloval pes. Ještě mladý, nedospělý, ale už dost statné tělesné konstrukce. Přišlo varování, že to je jeho místo!
Rázně slovy a gestem ruky jsem mu přikázal – vypadni! On hleděl na tu nezvyklou troufalost, pochopil, ale nemínil tak učinit. Musel jsem konat. Vzal jsem za opěradlo křesílka a nakláněl jej stále více dopředu. Přitom zopakoval povel. Stále více křesílko nakláněl, až on se z něj sesunul na zem. Já se tam posadil a jemu dal najevo, že teď je to moje místo. On se mě stále tak rozpačitě koukal, jakože asi nový vůdce smečky je tu. Potom akceptoval změnu, nerad, ale přesto zaujal místo ve svém vyhrazeném pelechu. Pochválil jsem jej a dal mu kousek pamlsku a tímto naše role byly ustaveny i pro příští návštěvy v dalších létech.
Vyrostl z něj nádherný rotvajler, dobře živený s lesklou srstí a díky výcviku za hodně peněz i ukázněný. Leč občas měl své mouchy a provokoval. Na mě to zkusil jen jednou. Stál opodál a na zavolání nepřišel, ale koukal, co udělám.
Vytáhl jsem z kapsy piškot, ukázal mu jej a opakoval povel. A on provokativně nereagoval. Tak jsem se pootočil trochu bokem, odvrátil od něj tvář a demonstrativně ten piškot začal sám po troškách okusovat. Přitom koutkem oka pozoroval, jak mu sliny tečou a on svádí vnitřní boj sám se sebou. Nevydržel, prohrál a pomalu se přišoural blíže.
Domluvil jsem mu lidskou řečí, kterou sice on neovládal, ale pochopil, že když zavolám, tak přijde. A tak byla ustavena pravidla, která respektoval, pokud byl se mnou. Ovšem občas to zkoušel na doprovázející ženy. Připadalo to, jako by bez špatného úmyslu, ale jen tak žertem, chtěl se trochu pobavit.
A bylo by o čem vyprávět, nejen s tímto psem, ale řízením osudu i dalšími, služebními psy. Tak to zase až příště.
